Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

Dívala jsem se po nemocničním pokoji. Byl moc pěkný. Postel, která se dala polohovat s nádechem béžové barvy a spousta pípajících přístrojů, které mě znepokojovaly svou hlučností.  Poslední dny za mnou chodil psycholog a probírali jsme mou situaci do sebemenších detailů den co den, jako by snad nevěděl, o čem jiném se mnou má mluvit. Dlouhé hodiny jsme opakovali to samé dokola a on si neustále zapisoval můj příběh, jako by snad trpěl ztrátou paměti. Dohánělo mě k šílenství vyprávět stále to stejné. Tím víc jsem si totiž uvědomovala, že jsem o ně přišla. Dávkovali mě léky, ale bolest ze ztráty nikdo z nich vymazat nedokázal. Dělala jsem přesně to, co po mě chtěli, ale problémy, které jsem cítila, nezvládaly vyřešit ani silné léky na utlumení.  Bylo toho na mě moc a potřebovala jsem čas, který by mi pomohl vše zpracovat.  Co budu dělat, pokud umře i bráška?  Proletěla mi myšlenka hlavou jako blesk z čistého nebe. Nemáme žádné peníze, na dům máme hypotéku...