Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

    Zlatých paprsků dopadá na zem čím dál tím méně. Slunce pomalu mizí za tlustými, šedými mraky a ztrácí se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co se v dalších minutách stane.  Stébla trávy žloutnoucí pod rozpáleným dotekem posledních slunečních paprsků, se vlní ve vánku, jako koráb na rozbouřeném moři. Semínka pampelišek, obalená v nadýchaném obláčku, se nechávala ovládat vzduchem jako ledové vločky.  Vítr si ale nepohrával jen s rostlinami. P omalu se jeho mocné síly rozšířily i do ulic. Z listí, směsice drobečků a smetí se vytvářela malá, sotva znatelná tornáda. A mezi tím vším jsem kráčela já. S hlavou sklopenou dolů, sledujíc špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě zabraná plně ve svých myšlenkách.  Teprve až když jsem vstoupila do rozpadající se chodby našeho domu, dovolila jsem si zvednout hlavu a podívat se před sebe.  Do nosu mě ihned udeřil odporný pach cigaret, který nebylo možné vyvětrat...

  Byl jeden ze srpnových dnů a já se jako mávnutím kouzelného proutku ocitla v tomto bytě. Seděla jsem zabalená v dece na chladném parapetu a pozorovala sluneční paprsky, které se snažily prodrat skrz mlhu, která se přes noc vytvořila. Fascinovalo mě, jak se nevzdávaly. Stále sváděly boj s mraky, jako by snad byli dva týmy na hřišti, které proti sobě soutěží. Pár purpurově rudých nitek slunce zvládlo během chvilky osvítit ponuré ulice a částečně jim navrátit jejich původní barvu. Z okolních panelových domů vycházeli lidé, kteří mířili do práce nebo se z ní právě vraceli. Nosní dírky se mi rozšířily, když jsem se hluboce nadechla čerstvého vzduchu, který vanul skrz malou škvírku v okně. Zavřela jsem oči ve snaze urovnat si myšlenky v hlavě. Jedna přes druhou se snažily prorvat do popředí a tím mi v hlavě tvořily snad ještě větší chaos než, který jsem tam měla. K tomu se přidala i má vlčice, která bolestně vila uvnitř mé hlavy. Truchlila nad...