Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Sluneční paprsky se skrz okna snažily co nejvíc prostoupit do ponuré místnosti a dodat jí potřebné světlo.  Hodiny, na protější stěně, ukazovaly půl osmé ráno. Rty se mi samy od sebe zvlnily do lehkého úsměvu. Nový den se probouzel k životu a něco uvnitř mě mi tiše našeptávalo, že dnešek nebude jeden z těch normálních dnů.  Svůj zrak jsem přesunula na matku a v tu chvíli úsměv spadl z mé tváře.  Seděla vzpřímeně na vysoké poskytované židli a ruce měla položené v klíně. Na sobě měla jeden ze svých kostýmků a probodávala mě nenávistným pohledem. Tiše jsem se šla posadit vedle ní tak, abych neodlepila pohled od podlahy a tím ji ještě víc nenaštvala. Strach najednou koloval celým tělem a já se bála, že už se s mou spřízněnou duší dohodla na trestu, který mě čeká. Včerejší večer se přece nemohl obejít bez následků. A i když jsem si ho nepamatovala červená skvrna, která předtím zdobila mé šaty byla od vína, které jsme měla zakázané. Už to bylo něco, za co...

  Okolo mě panovalo až mrtvolné ticho. Sluneční paprsky mi běhaly po tváři a ukrutná bolest hlavy se dostavila hned, co jsem otevřela oči. Převalila jsem se na druhý bok, zády k oknům a tiše zakňučela jako raněné štěně.  Schoulila jsem se do klubíčka a víc se zabalila do přikrývky, jako by mě dokázala ochránit před tím co se bude dít dál. Do nosu mě udeřila vůně, kterou jsem ještě neznala, a to mě donutilo se posadit. Černý, mahagonový nábytek, který dominoval celé této místnosti upoutal mou pozornost jako první. Přišlo mi, že tady se svou bledou pletí a světle kaštanovými vlasy musím přímo zářit. ,,Vidím, že jste konečně vzhůru madam." Leknutím jsem nadskočila, když mé přemýšlení přerušil cizí, zvučný hlas. Můj pohled ihned dopadl na ženu v oblečení služebné a já stáhla své obočí do jedné linky. ,,Nemějte strach nic Vám neudělám. Kontroluji Vás, kdyby se Vám znovu přitížilo, aby byl někdo poblíž." Řekla milým hlasem a lehce se na mě usmála než svůj pohled sklopila do své...