Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Bylo to zvláštní. Druh mé mentorky se o mě zajímal víc než ten můj. Viděla jsem v jeho očích  všechny  ty jeho emoce. Jeho zlost, strach, starost a taky to, jak tohle celé nechápal. Byl zmatený, že si mě Reagan rovnou neoznačil a neučinil svou, vzhledem k tomu, že mě tak dlouho hledal. Byl mnou celou tu dobu tak posedlý a najednou, když mě konečně měl, tak se stáhl do pozadí. Všechny pocity se uvnitř mě míchaly, a já se bála si přiznat zradu, kterou ve mně tyhle věci vzbudily. Nikdo mi však nedal moc času to všechno zpracovat.  Druh mé mentorky se bez jediného slova vydal s nadávkami pryč, jako by tady z ničeho nic měla vypuknout rozepře, které se chtěl vyhnout. Allysia mi věnovala pouze omluvný úsměv, než se za ním rozeběhla, aby ho mohla uklidnit. Pocítila jsem smutek, protože uvnitř jsem také toužila mít někoho, kdo se jednoduše bude starat o to, jak se cítím. Jenže mému druhovi tohle bylo očividně úplně jedno.  Nechal mě tady bezmocnou, bez ochran...

Jedno jediné, tiché pípnutí se ozvalo z telefonu a potom už nic. Byl slyšet jen jeho pravidelný dech. Jako by ani on nevěděl, jak má začít. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a odhodlala se promluvit. ,,H-haló?" Jakmile ticho prořízlo mé zakoktání, zalitovala jsem toho, že jsem vůbec promluvila. Čekala jsem křik a nadávky, ale zdálo se, že ho můj telefonát akorát tak obtěžuje a nejraději by to celé měl už za sebou. ,,Mojí fotku už jsi viděla.“ Nebyla to otázka, jen čisté konstatování. „Měl bych se vrátit za týden." Odmlčel se. Možná čekal, že něco odpovím, ale já nevěděla co. Začít s omluvou bylo zbytečné, protože jeho hlas mluvil za vše. Byl pobouřený mým chováním a musel se jít uklidit do ústraní, aby neudělal něco, čeho by později mohl litovat. Nebo jsem si to, alespoň v tu dobu nalhávala. ,,Nechci, abys pila alkohol. Každou hodinu mi dej vědět, kde si a co přesně děláš. Zpoždění se netoleruje, ani minutové. Mattew se brzy vrátí a bude na tebe dohlížet. Jes...