2. Tak tohle jsem já...

 

Pokud jste to dočetli sem... co si to trošku víc rozebrat? Jmenuji se Flora, ale tady mi tak nikdo neříká a asi už nikdo neřekne. Jsem tu už od svých osmi let, jako taková "pokusná" krysa? Jo... takhle by se to dalo říct! Když vymyslí nový lék a přežijí to myši jsem na řadě já. Ale nejsem jen to... jak jste si mohli všimnou tak jsem se postupem času naučila být i dobrý boxovací pytel... . Ale nechme toho humoru... . O pohádkách jsem vám už vyprávěla na začátku a tak je na čase přenést se do reality. Ukázat si svět zase takový, jaký je! Takový, jaký ho všichni známe!

Ten muž, který právě odešel si kdysi říkal můj tatínek... . Moje maminka umřela, když jsem měla asi sedm let, ale to už si pamatuji jen matně. Napadla nás smečka vlků a já si dlouhou dobu myslela, že to bylo jen náhodou... že jsme byly ve špatnou chvíli na špatném místě.... 

Nebyla to náhoda... tím dnem jsem nepřišla jen o milující maminku, ten den jsem ztratila i tatínka... protože tohle co tu bylo, je monstrum prahnoucí jen po mém utrpením... ! 

Otec mě sem prodal proto, aby měl vyšší postavení. Maminka to nechtěla dovolit a tak ji jeden z těch vlků roztrhal přímo přede mnou... . Nenávidím je! Nenávidím všechny vlky!

Postupem času, co jsem byla vězněná se z otce stala Beta... tedy pravá ruka Alfy a tomu bylo jedno co se mnou vlastí otec dělá a víte proč? Protože rodiče rozhodují o tom, co se s námi děje dokud si nás nenajde náš druh... jak směšné nemyslíte? Hniju tu už deset let a žádný se ještě neukázal... . A víte vy co? Já druha nechci! Kašlu na to "žili spolu šťastně až navěky!" On nepotřeboval doteď mě, tak já odteď nepotřebuji jeho!

Vlekli mě chodbami k místnosti na odběr... . ,,Moc si nezvykej, roztáhni křídla a setřep prach. Alfa je už nahoře a chce ho do minuty, je velmi naštvaný, protože... ." Hodil po mě skleněnou lahvičku, kterou jsem tak, tak chytila a pokračoval ve svém monologu. 

A i když jsem se tak moc snažila proměnit, byla jsem moc slabá i na to udržet oči otevřené a vnímat jeho slova. ,,...je tu jeden muž co tady nenašel svou družku a to cítil její bolest! Tak sakra hni sebou!" ,,J-Já n-nem-mů-žžu" ,,Nemůžeš? Já ti dám, že nemůžeš!" Mým tělem projela další vlna bolesti, když mě muž kopl do břicha a já letěla vzduchem a dopadla na mříže, po kterých jsem sklouzla dolů do sedu. Za letu se lahvička roztříštila v mé ruce na tisíc malých kousků a já věděla, že dnešek, ještě zdaleka nekončí... .

Slyšela jsem, jak někdo prudce otevřel dveře až narazily do zdi, div se nerozpadla a celá nesesypala. Místnost zaplnilo hlasité vrčení a i přes to, že jsem chtěla vědět, komu ten zvuk vyšel z hrdla nezvládla jsem to... mou mysl obalila černá pokrývka a tělo co bylo ještě částečně opřeno o stěnu sletělo k zemi a já naposledy bolestně vydechla.