10. Já vím...

 

Jen co jsem vyšel z pracovny, zmocnil se mě neutuchající pocit jako by něco nebylo v pořádku. Právě jsem procházel chodbou a těkal pohledem z místa na místo. Šelma, vzpírající se uvnitř mé hlavy, mi nijak na klidu nepřidávala. I ona cítila, že se něco děje.

Bylo to sotva pár vteřin, co jsem viděl svoji družku naposledy a už jsem se cítím neklidně. Přišel jsem si, jako puberťák. Už stačí jen rozházené růže po pokoji, zamilované esemesky a plyšový medvídek na valentýna.

Ach… má sladká Nyx… . Tohle všechno bych ti klidně splnil a mnohem víc. Jsi jako zralé ovoce, které je připravené na utrhnutí, ale tak vysoko na stromě, že na něj nemůžu dosáhnout. Můžu tě pouze přivábit, abys ke mně přišla dobrovolně. Vím, že se bojíš tvrdého pádu, ale také vím, že žádný pád nepřijde. Ne se mnou.

Jen co se mi rozezvonil telefon v ruce, zamračil jsem se. Stál jsem u oken, z kterých Nyx sledovala zahradu a ani jsem si to neuvědomil. Chtěl jsem ji zrovna dnes vzít konečně ven. Chtěl jsem znovu vidět tu radost v jejích očích. Byla tak nezkažená okolním světem až to nebylo možné. Léta věznění se na ní podepsaly, ale chování měla stejné jako malá holčička, která zkoumá svět.

Jen co se z telefonu ozval roztřesený hlas jednoho ze sloužících věděl jsem, že je něco špatně. Pronesl strouhou větu, že nepřišla na večeři a tak ji chtěl donést, ale nikdo už půl hodiny neodpovídá a místnost je prázdná.

 Proskočil jsem otevřeným oknem do zahrad a na tvrdou půdu jsem dopadl jako vlk. Vytáhl jsem hlavu co nejvýš a pořádně zavětřil. Její vůně byla velmi slabá díky větru, který dnes vál, ale i tak jsem se nehodlal vzdát. Běžel jsem ze všech svých sil, ale ani to nestačilo.

Odešla. Ona mě kurva sama od sebe opustila. Vím, že je v bezpečí. Cítím to, ale také cítím, jak se její tělo pere se silným poryvem větru. Než jsem zavěsil, rozkázal jsem, aby moji muži prohledávali všechny smečky v okolí. Dokonce jsem nechal vypsal odměnu pro toho, kdo ji najde.

Naneštěstí pro mě, je tu více než tři sta smeček. Je těžké tak rychle prohledat každou z nich. Nesnáším, jak jsou ti bastardi pomalí. Dokonce i moji špioni, kteří na ni měli dohlédnout, si ji nechali proklouznout jako zasraní neschopní kreténi. Hlídali dveře, byli za každým pitomým keřem v zahradě, ale i tak ji nechali utéct! Jelikož jsem ji nenašel a byl donucen se s poraženými myšlenkami vrátit zpátky, vybil jsem si vztek právě na nich. Ještě teď si léčí zranění, které díky mně utrpěli, ale to mi ji nevrátí. Vím to, ale nemůžu ji přestat hledat.  

Už jsou to skoro dva dny, co jsem ji naposledy viděl nebo slyšel její hlas. První den vyl můj vlk bolestí a vztekem, slibujíc jejímu tělu různé druhy mučení, jakmile ji najdeme. V hlavě jsem měl tolik nápadů, jak jí všechno do poslední sekundy mého utrpení vrátím.

Třetí den jsem začal pomalu upadat do deprese, když všichni moji muži, kteří po ní pátrali, nosili jen samé negativní zprávy. Seděl jsem celý den ve své kanceláři a opíjel se jednou z archivních lahví whisky. Její dřevitá chuť s tóny dubu a příměsí koření mi projela krkem.

Teď jsem byl jen zoufalý touhou ji znovu spatřit. Zapomněl jsem na všechny tresty, které jsem jí v duchu přislíbil a přísahal jsem sám sobě, že se o ni budu dobře starat a dělat ji šťastnou. Udělal bych všechno, jen aby se vrátila.

Cítím se bez ní slabý jako bych se dusil, protože mě někdo drží pod vodou. Šelma uvnitř mé hlavy stále vrčí a chce ven. Chce ji hledat sama. Udržet ho uvnitř sebe je čím dál tím těžší. 

Má ložnice bez ní vypadá prázdně a její lahodná vůně pomalu vyprchává.

O 5 měsíců později...

Cítila jsem strašné horko, způsobené mužskou hrudí přilepenou zezadu k mému tělu. Z poza svých víček jsem rozpoznala tmu v pokoji. Díky pachu jsem dokázala určit v čí ložnici se opět nacházím. A taky proto, že právě jeho tělo se ke mně zezadu tisklo a pohlcovalo mě svou vůní.

Konečky mých prstů se dotkly bolavé paže a přejely po skoro neznatelném vpichu. Vpichu po jehle s neznámou látkou. Ruka mi tepala lehkou bolestí, ale krom bolesti hlavy se nezdálo nic v nepořádku. Co mi to proboha provedl?

Posadila jsem se a lehce zasténala bolestí. Cítila jsem, jak se mi z prudkého pohybu lehce zamotala hlava. Hned na to se kolem mého pasu obtočily dvě silné paže a já cítila vlhký polibek na krku v místě, kde mě tehdy označil. ,,Jsi v pořádku?“ zazněl jeho ledový hlas po tak dlouhé době a já se otřásla, jak mě jeho dech zašimral na kůži.

Snažila jsem se dát si dohromady události, které se udály a vedly k tomu, že jsem zpět. Poslední, co jsem si pamatovala, byla moje pravidelná procházka lesem a potom jehla, která se zabodla do mého ramene a hlas šeptající uklidňující slova.