2. Pocit volnosti...

Z hlubokého spánku mě probudily sluneční paprsky, které si vesele tančily po mé tváři. Pomrvila jsem se na něčem měkkém pod sebou a víc se zachumlala do přikrývky, která tak příjemně voněla a hřála mé promrzlé tělo.

Protáhla jsem se, jako líná kočka a zamumlala pár nesrozumitelných slov do polštáře. Nakonec jsem ho pořádně obejmula a přičichla ještě jednou té krásné vůně. Připomínala mi vůni smíchanou z mnoha věcí, ale hlavně mátu, čokoládu a maliny.

Tuhle kombinaci vůní jsem ještě neznala, ale doufala jsem, že ji necítím naposledy. Dokázala ve mě totiž vyvolat zvláštní pocit štěstí a volnosti. Jako bych se právě teď vznášela na obláčku.

Myšlenky se mi vířily v hlavě a já je nestíhala zastavit. Bála jsem se otevřít oči a setkat se s krutou realitou, která na mě čekala. Mé tělo určitě opět zdobila spousta zranění a já si chtěla ještě chvíli vychutnat tento pocit. Pocit štěstí a volnosti.

Bála jsem se, co se stane, až otevřu oči, ale živě jsem si dokázala představit scénář. Stejná zaprášená cesta, na které mě nechali ležet. Drobné kamínky, které se mi zabodávaly do kůže jako stovky jehel a ostré denní světlo pálící mou kůži. Smrt stojící nade mnou s jediným cílem. Zabít mě!

Nikdy nebyl člověk, který by mi pomohl a proto jsem v to ani tentokrát nedoufala. Moje minulost nebyla zrovna růžová, ale nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky mohlo být hůř a já mohla přijít i o střechu nad hlavou, kterou mi smečka poskytla.

Bydlela jsem v jedné rozpadající se chaloupce ve které nebylo ani topení. Měla jsem tam, ale vše co jsem potřebovala. Vadilo mi pouze chování členů smečky. Jejich posměšky a nesmyslné úkoly, které mi zadávali. To jediné jsem nemohla vydržet a věděla, že přijde den, kdy se zblázním nebo uteču.

Vyvolávali ve mě pocit podřazenosti vůči jejich rase a já si to po nějakém čase sama připouštěla. Byla jsem oproti nim tolik bezbranná a zranitelná. Přišla jsem si jako ovečka v obrovské hejnu vlků. Utahovali si ze mě kvůli mým křídlům a já už to nezvládla a nedávala je smečce na obdiv. Vzali mi i to poslední co jsem měla.

Najednou jsem ucítila něco zvláštního. Kolem mého pasu se upevnil stisk a já hrůzou ztuhla v pohybu. Strach mi ale nedovoloval otevřít oči a mysl mi vytvářela jen ty nejhorší scénáře. Had! Bylo první, co mě napadlo.

Představa slizkého těla omotávajícího se okolo mě mně přiměla otevřít oči. Avšak nebyl to had, byla to pouze lidská ruka. Lidská ruka s prazvláštním tetováním, které v člověku nevyvolávalo dobré pocity.

Na ruce byly vytetované zvláštní ornamenty, které se táhly až k ramenu. Ty, ale zakrývalo tričko. Podívala jsem se do jeho tváře a nevědomky jsem si skousla spodní ret.

Ostře řezané lícní kosti, rty ve tvaru srdíčka a už od pohledu měkké jako obláček, malá a skoro neznatelná vráska na čele. Delší vlasy, které se vlnily v lehkých vlnkách v barvě noci. Malé znamínko nad pravím koutkem úst... .Víc jsem si, ale prohlédnout nestihla.

Muž náhle něco protestně zamumlal a stáhl si mě zpět na jeho hruď. Hlavu mi položil na jeho hrudník a víc mě zabalil do peřiny. Srdce mi bilo neuvěřitelnou rychlostí a naskočila mi husí kůže. Ruce se mi začínaly potit, dech se mi zadrhával v hrdle, jak mě jeho čin vyděsil.

Musela jsem vymyslet plán, jak se odsud nepozorovaně dostat. Neměla jsem nejmenší tušení kdo ten muž je, ale věděla jedno. Pokud neuteču určitě mě zabije.

Když už jsem si byla jistá, že znovu upadl do spánku lehce jsem se dotkla jeho ruky. Chtěla jsem ji rychle sundat ze svého těla, ale něco zvláštně zamumlal. Ten zvuk mi ale spíš připomínal vrčení než lidská slova.

Stáhla jsem obočí k sobě a zamračila se na něj. Zdálo se, že má jen lehký spánek. Co teď? Jak se z jeho náruče dostat nepozorovaně pryč?

--------------------------------------

Bylo brzo ráno. Slunce se teprve pomalu probouzelo k životu, stejně jako okolní krajina a má maličká se už chystala k odchodu. Její tělo stále zápasilo s vysokou horečkou, proto jsem ji zabalil víc do přikrývky. Musela v tom lese prochladnout.

Pomalu jsem opět propadal do říše svých snů, když jsem ucítil dotek na své ruce. Zamračil jsem se, přitáhl si ji blíž ke svému tělu, ale dál to neřešil. Bylo brzo ráno a ona stejně tak jako já potřebovala ještě odpočívat. Její spalující pohled mě ale nenechal dál spát. Nemohl jsem spát, když vedle mě ležela a pozorovala mě.

Chtěl jsem si ji přetočit vedle sebe, ale v pohybu mě zastavilo její bolestné syknutí. Sakra zapomněl jsem na její zranění! Měla přece po celém těle lehké oděrky a modřiny, jako by ji někdo mlátil. Některé modřiny totiž už nebyly modrofialové, ale chytaly odstíny do žluta.

V tu chvíli jsem byl plně při smyslech.

Prudce jsem se od ní odtáhl, jako by mě právě teď něco popálilo. Chvíli mi trvalo, než jsem se plně vzpamatoval a podíval se do její tváře, která byla zkřivená v bolestné grimase. Čelo měla svraštěné, rty stisknuté do rovné linky a pevně zatnutou čelist v bolesti. Slyšel jsem její zrychlený puls a dýchání.

V ruce žmoulala okraj deky a mě se mezitím hlavou vířily myšlenky. Není jí zima? Třeba je zvyklá na teplejší místnost. Nebo jí bude stačit třeba jen čaj na zahřátí nebo deka.

Než jsem se, ale stihl na jakoukoliv otázku zeptat místnost naplnil její hlas. ,,Jak... Jak jsem se sem dostala?" Poslední slova věty zašeptala a přikrčila se, jako by očekávala nějaký trest.

Neodpovídal jsem. Tiše jsem sledoval její třesoucí se tělo a byl naštvaný. Ne na ni ale na sebe. Jak jsem to sakra mohl dopustit?

Sledoval jsem ji upřeným pohledem a bál se, abych o ni nepřišel. Byla jako porcelánová panenka, které se bojíte dotknout a jen ji tiše obdivujete.

Všichni říkali, že až jednoho dne potkám svou družku nebudu se jí schopný nabažit a měli pravdu. Byl jsem bez dechu z její krásy. Chtěl jsem ji hned všem představit, vychloubat se, že tohle je moje družka a zároveň jsem ji chtěl ukrýt před světem a mít ji jen pro sebe.

Nakonec něco tiše zašeptala a já si po jejích slovech smutně povzdechl. Ta bolest, kterou měla vypsanou ve tváři byla mojí vinou... měl jsem tam být a všemu zabránit mnohem dřív. ,,Omdlela jsi. Omlouvám se, že jsem tě nenašel dřív... měl jsem tam být." Když jsem si jen představil, jak musela trpět, rostl ve mě vztek!