4. Nechci čip! Nejsem přece domácí mazlíček...

Sledovala jsem krásu zahrady z oken chodby, dokud slunce nezapadlo za horizontem a krajinu nezaplnila tma. Šlo vidět jen pár sousedních domů ve kterých se stále svítilo a slabé pouliční osvětlení.

S povzdechnutím jsem se vydala dál chodbami a pobroukávala si ukolébavku, kterou mi zpívala maminka v dětství. Tohle místo bylo kouzelné. Nebudu Vám ale lhát, mělo své chyby.

Nesměla jsem opustit zdi tohoto domu, ale mohla jsem se volně pohybovat po chodbách. Věděla jsem, že se v každém rohu ukrýval někdo kdo mě hlídal a to mi znemožňovalo odsud utéct. Nemoc jít na čerství vzduch mě mě ale začínalo dohánět k šílenství. Nutkání proskočit jedním z oken bylo čím dál tím větší. Já se však neodvážila něco takového ani zkusit. 

V zahradách a na pozemcích okolo se schovávaly oči, které mě neustále sledovaly. Na první pohled by jste je nezahlédli. Když jste se, ale pořádně podívali mezi stromy se občas mihl mohutný stín. Nikdy by mě odsud nenechali odejít. 

Z mého přemýšlení mě vytrhly až velké dveře s nápisem, který do nich byl vyrytý  "knihovna". Zaraženě jsem se zastavila. Zrovna knihovnu, bych tu nečekala. Zároveň, proč by ne? Tenhle barák byl jako bludiště. Hromada místností, které byly buď zavřené, nebo plné prachu.

Natáhla jsem se po klice, ale pak jsem se zastavila v pohybu. Můžu vůbec dovnitř? Opatrně jsem se rozhlédla, v dohledu jsem, ale nikoho neviděla. 

Mít něco na čtení by bylo jako dar. Nedalo se tu skoro nic dělat, když mě nepustili ani ven. Navíc, nevypadalo to, jako by mi chtěli bránit v prozkoumávání téhle barabizny. 

Za zkoušku nic nedám, když bude zase zamčeno, bude to jasný signál toho, že tu nemám nic dělat. A když bude otevřeno… pokrčila jsem rameny a vzala za kliku. 

Všechny myšlenky na útěk byly ty tam, když jsem otevřela dveře a spatřila police plné knih. Ta místnost byla obrovská! 

Vše bylo, ale schované pod silnou pokrývkou prachu a na oknech byly zatažené závěsy. Jen co jsem se jednoho z nich dotkla a lehce jím zatáhla do strany, ozval se zvuk trhající se látky.

Vystrašeně jsem pustila látku a ustoupila o pár kroků vzad. Rukou jsem si přikryla ústa a nevěřícně sledovala závěs.

Málem ze mě vyklouzla hromada omluvných slov, ale zastavila jsem se. Nebyl tu nikdo, komu bych se mohla omluvit. Oktagon byl celý den pryč. 

Začala jsem pomalu couvat ven z knihovny, ale narazila jsem do jednoho z regálů a omylem shodila jednu z knih. Sehnula jsem se pro ni. 

Když se mé konečky prstů setkaly po tak dlouhé době s tvrdou deskou knihy, usmála jsem se. Najednou jsem vše vypustila a soustředila se jen na krásu této knihy.

Zády jsem se  opřela o jeden z regálů a zaposlouchala se do ticha, dlouho mi to, ale nevydrželo a já se začetla do prvních řádků. Ale po chvíli mě začaly bolet nohy a tak jsem se posadila na chladnou podlahu. 

Nohy jsem si přitáhla víc k tělu ve snaze zahřát svém promrzlé tělo, ale moc se mi to nedařilo. Stále tu byla zima, ale nebyla jsem schopná odtrhnout zrak od řádků této knihy.

Nevím jak ale podařilo se mi usnout. Vzbudilo mě až ostré světlo na tváři. Ještě se mi, ale vstávat nechtělo. Bylo mi krásně teplo a matrace, na které jsem spala byla moc pohodlná. Matrace? Vystrašeně jsem otevřela oči. Byla jsem znovu v jeho pokoji. Rychle jsem se posadila a spatřila Oktagona jak klidně spí jen pár centimetrů ode mě.

Jeho tvář vypadala klidně, až to ve mě vyvolalo paniku. Proč jsem v jeho posteli? Co po mě může chtít?

Vzpomněla jsem si na jeho včerejší reakci v kuchyni a lehce se otřepala strachy. Když ke mně přistoupil a pohladil mě po hlavě přišla jsem si zase jako dítě. Když, ale rukou sjel na jedno místo na zádech, měla jsem obrovský strach z toho co bude následovat. 

Na tom místě jsem totiž měla mateřské znamínko. Ale tady tomu říkali jinak. Pro vlky to znamenalo něco víc. Bylo to pro ně znamení, že našli svou spřízněnou duši. Svoji životní lásku. 

------------------------------------

Mezitím co Oktagon vkročil do koupelny a chtěl si dát rychlou ranní sprchu, jeho družka se odhodlala k útěku. Věděl že nemůže být jeho právoplatnou družkou, pochybovala o sobě a nezvládla by stát po boku Alfa vlka, když ona sama vlk nebyla. Vždyť on ani nevěděl že je anděl! 

Věděla, že by jí v útěku zabránil a tohle byla jediná možnost, jak svůj plán uskutečnit. Jen co se, ale její nohy dotkly studeného, venkovního zábradlí lehce zaváhala. Stále ji sledovali. Budou vědět, že utekla a ona netušila, jestli ji její křídla unesou.

Měla takový strach. Po tvářích jí stékaly slzy, ruce měla ledové a třásly se jí, když přelézala zábradlí. Musí si věřit, musí roztáhnout křídla a věřit, že nespadne. Musí, jinak nebylo jisté, co po ní dnes bude chtít. 

Doteď se zdálo, že ji nechá žít, jen tak. Byla, ale tak hloupá. Takhle to v tomhle světě nefungovalo. Krátil se jí čas a ona to moc dobře věděla. 

Musí skočit. Teď, než se vrátí jinak už nikdy neuteče. A tak skočila, křídla se roztáhla okolo ní a ona radostí skoro vyjekla. Bude volná! Věřila tomu celým svým srdcem, ale osud s ní měl jiné plány.