7. Co všechno může způsobil jeden hrnek kávy...

Maminko, slíbila jsi mi povědět pohádku, ale bez ošklivých částí. Takhle to nechodí, nemůžu z pohádky vynechat ošklivé části. Musíš se s nimi utkat!  Dívku před dlouhými léty zavřeli do tmavé, chladné místnosti samotnou. Přemýšlela, jestli se ještě někdy dostane ven, ale pak jednoho dne uslyšela klepání na dveře. Byl to princ!  Použil všechnu sílu, aby se dostal přes zavřené dveře, ale nedokázal to. Nyx si udělala velký otvor ve střeše. Dost velký na to, aby jím viděla ven. Zavolala na něj. „Poleť dolů a zvedni mě.“ Princ, ale neuměl létat, a tak si dívka musela pomoct sama. Teď je čas se probudit drobku.

Pomalu jsem rozlepila těžká víčka a podívala se po místnosti. Musela jsem včera usnout, když jsem hladila tělo Oktagonova vlka. 

Sluneční paprsky se draly skrze závěsy na oknech a osvětlovaly prach, který poletoval ve vzduchu. Už v tu chvíli se dostavoval známý pocit šimrání v nose. Než jsem se nadála místností se ozvalo mé hlasité kýchnutí.

Vystrašeně jsem se podívala na Oktagona který dál klidně spal. Potetované nohy mu koukaly zpod peřiny, zatímco mu jedna z jeho svalnatých paží sloužila jako polštář. Ležel na zádech s rukou pod hlavou a lehce pochrupoval. Byl hezký, to se nedalo popřít, ale jeho tělo vypadalo, jako omalovánky. Působilo to na mě nebezpečným dojmem, ale zároveň to ve mně vyvolávalo zvláštní pocit bezpečí. 

Vypadal docela mladě, i když u vlků se to těžko odhadovalo. Mohlo mu být klidně tolik, co mě, stejně tak mu však mohlo být okolo čtyřiceti.

Na čele měl skoro neznatelnou vrásku, která mi o jeho věku neprozradila víc než zbytek odkrytého těla. Tělo, které se rovnalo řeckým bohům. Kdyby takhle vypadal můj budoucí přítel, vůbec bych se nezlobila. Zahanbeně jsem zavrtěla hlavou. Pryč s takovými myšlenkami! Je to cizí chlap, který mě drží pod zámkem. Vůbec nic o něm nevím, a to co o něm vím se mi zatím moc nelíbí. I když… při vzpomínce na včerejší noc jsem celá zrudla. Jako vlk byl tak přítulný a hodný, ale v lidské formě vyzařoval respekt a strach. Ale možná nebude zas tak zlý.

Odkryla jsem ze svého těla peřinu a spustila bosé nohy na podlahu. Hned na to, se dostavil pocit chladu. Porozhlídla jsem se po místnosti a hledala něco teplého na sebe, protože jsem na sobě měla jen velké tričko, ale nic jsem neviděla. Po chvíli hledání jsem to raději vzdala, aby ho vrzající parkety neprobudily. Vydala jsem se dolů najít kuchyni, abych se alespoň trošku zahřála kávou.

Chvíli mi trvalo, než jsem našla hrníček, do kterého jsem si chtěla uvařit kávu. Kávovar jsem, ale našla hned. Ležel na lince hned vedle lednice. Ale měla jsem lehký problém s jeho ovládáním. Neměla jsem nejmenší tušení, které z tlačítek mě dovede k vytouženému nápoji. Zkusila jsem jeden z nich zmáčknout a o malou chvilku později z kávovaru tekla černá tekutina, která svou vůní zaplnila celou místnost.

Nebylo to tak, že bych kávu přímo milovala, ale pokud byla možnost, neodolala jsem. Pokud jsem si, ale mohla vybrat mezi kávou a čajem volila jsem čaj. Dnes jsem se, ale potřebovala probrat a doufala jsem, že mi v tom kofein pomůže.

Posadila jsem se na barovou stoličku a opět se kochala krásou této kuchyně. Přitiskla jsem ruce k šálku a cítila teplo, které z něj sálalo. Přičichla jsem si lahodné vůně a nechala se jí unášet. Nakonec mi to zde nepřišlo tak špatné.

Neuvědomila jsem si, co dělám. Když se mé rty setkaly s hrníčkem a horká tekutina se dotkla mého jazyka. Rychle jsem ji odtáhla od svých rtů a tiše zaklela. Máchala jsem rukou a snažila se najít sklenici vody a zabránit tak štípání na jazyku. Horké, pálí moc pálí. Nadávala jsem si v hlavě a rychle se nakláněla ke dřezu a pustila jsem proud vody.

Posadila jsem se na židli a znovu opatrně vzala do rukou kávu. ,,Přinesl bych ti to.“ Vlk se objevil v místnosti tak nepředvídatelně, až jsem sebou trhla. Tekutina uvnitř hrníčku se rozlila po okolí a dopadla i na mé ruce. Tiše jsem znovu zaklela a z úst mi tentokrát vyšlo pár nehezkých slov, které bych normálně neřekla. Kůže v místě poranění lehce zarudla a cítila jsem lehký pocit tlaku.

,,Ukaž.“ Oktagonovo tělo se nebezpečně rychle přiblížilo k tomu mému. Známý pocit mravenčení se dostavil hned co se naše ruce dotkly.

Oktagon zvedl mé tělo ze židle a vysadil na linku. Do mísy nalil trochu studené vody. Mou ruku do ní položil a krouživými pohyby mě lehce hladil na suché pokožce. Chtěla jsem mu říct, že bych to zvládla sama, ale po tak dlouhé době byl příjemný pocit vědět, že se o Vás někdo stará. 

Dalo by se na to zvyknout, což byly nebezpečné myšlenky.