6. Ticho před bouří nebo něco víc...

Dívku překvapilo, když se druhý den probudila v jiné místnosti. Nebýt nástěnných hodin neměla by nejmenší pojem o čase. Místnost byla ponořená do šera a ozývalo se jen pravidelné tikání hodin. Netušila, kde se tam vzala. 

Byla zmatená ale i tak se jí nechtělo z vyhřáté postele, proto se jen víc zavrtala do peřin a tiše si povzdychla. Celé tělo ji bolelo a ona nevěděla, jak bolest utišit. Chtěla ještě spát, ale nešlo to. Dlouhou dobu se převalovala na posteli a snažila se znovu vplout do říše snů po chvíli to ale vzdala.

Frustrovaně si vjela rukou do vlasů. Znovu se podívala na hodiny, které tentokrát ukazovaly půl čtvrtou ráno. Nešťastně si povzdechla a podívala se po místnosti. Pohled jí padl na oblečení, které bylo rozházené po zemi. Všimla si, že lampička z velké části osvětlovala stůl, na kterém ležela kopa papírů. Hlavou jí opět běhaly myšlenky a ona nevěděla, jak se rozhodnout.

Měla by vstát a podívat se, co se na stole ukrývá, nebo se má pokusit znovu usnout? Její zvědavost vyhrála a ona se s námahou postavila. Její chůze byla malátná a hlava se jí stále trochu motala, jako by snad byla lehce opilá. Nebránilo jí to však v tom, aby došla až ke stolu. Jednou rukou se zapřela o jeho hranu a druhou  nahmatala na lampičce čudlík pomocí, kterého zesílila světlo. Šero v místnosti náhle opadlo. Lampička osvítila celou místnost a odkryla hromadu papírů rozházených po desce stolu.

--------------------------------------------------

Zmateně jsem se rozhlížela po stole na, kterém byly položené desítky různých papírů. Jeden z nich jsem vzala do ruky a přečetla nahlas jeho název. ,,Dodávka potravin.“ Najednou se v místnosti ozval další hlas. 

,,Dobré ráno.“ Vyděšeně jsem se otočila a podívala se do očí Alfy, který právě vyšel ze dveří. Strachem jsem upustila smlouvu, která letěla vzduchem a pak padla k jeho nohám. Oba jsme se na ni podívali a já sledovala, jak se pohnul a vzal ji do rukou. Jak to, že jsem neslyšela zavrzání dveří nebo kroky, které se ke mně blížily? Teď jsem se tím dostala do tak moc špatné situace. Netušila jsem, jak bude reagovat.

,,Já jsem nechtěla…“ Vyhrkla jsem ze sebe slova, ale nevěděla jsem, jak pokračovat. Mám na něj začít chrlit omluvy? Začít se vymlouvat nebo raději mlčet?

Jeho hlas mě, ale vytrhl z přemýšlení. ,,To nic, klidně čti dál.“ Usmál se na mě a pomalou chůzí se vydal ke stolu, kde položil bílý hrníček, ze kterého stoupala pára a vložil mi papír zpět do rukou. Káva, proletělo mi hlavou, když jsem ucítila omamnou, hořkou vůni.

,,Je ti lépe? Nebolí tě nic? Netočí se ti hlava?“ naklonil se ke mně tak rychle, že jsem neměla možnost utéct. Uvěznil mé tělo mezi stolem a jeho tělem.

Když jsem ucítila jeho rty na čele, zrychlil se mi dech. Cítila jsem, jak mé tváře nabírají růžovou barvu a srdce tluče najednou moc rychle. ,,Hmmm… jak jsem se tu ocitla?“ bylo jediné, co jsem ze sebe byla schopná dostat. Rychle jsem se pohledem podívala k posteli a lehce naznačila rukou. Prosím, nech mě se tam vrátit. Nebyla jsem schopná slov a doufala, že zázrakem mé myšlenky uslyší. 

Čekala jsem trest, ale ten nepřišel. Byla jsem zmatená a nevěděla co od tohoto vlka čekat. Mohl mě nechat zabít mávnutím ruky nebo mě nechat zavřít v smradlavé místností někde ve vězení. Určitě věděl, že jsem se pokusila o útěk a chystá se mě potrestat nebo mě rovnou zabije. Nebo je snad tohle můj trest? Uvězní mě s ním v místnosti a bude mě pomalu mučit? 

Hned na to o krok ustoupil a nechal mi volnou cestu. V hlavě se mi náhle objevila spousta otazníků a já nevěděla co od něj můžu čekat. Avšak po tom, co jsem udělala jeden krok jsem se ocitla ve vzduchu. ,,Zranila ses, měla bys odpočívat." Leknutím jsem vykřikla a obmotala ruce kolem jeho krku. ,,Trvalo ti to moc dlouho, maličká." 

Nesl mě jako nevěstu a já nebyla schopná slova. Chtěla jsem se bránit a protestovat, ale než jsem si v hlavě zformulovala normální větu, leželo mé tělo opět zabalené v peřinách.

Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do ticha místnosti. Chvíli se nic nedělo, ale pak se postel pod velkou vahou něčeho těžkého prohnula. Něco mě jemně šťouchlo do břicha a já strachy otevřela oči.

Chtěla jsem odstrčit tělo Oktagona, ale místo toho jsem se dotkla mokrého čumáku. Vlk mi olízl ruku a znovu mě jemně strčil do břicha. 

Jeho srst byla černá jako noc a já si v tu chvíli vzpomněla na vlka, který mě zachránil před Smrtí. Posunula jsem se na posteli a bála se toho, co udělá. Mohl to být on? 

Možná jsou tady ale všichni vlci s černou srstí a tohle se mi jen zdá. Přece jen to byly všechno krvelačné bestie, které prahla po krvi. Proč by si mě nechával u sebe jako hračku? Možná má být tohle můj trest. 

Jeho reakce mě, ale opět překvapila. Svou hlavu si položil na mé rameno, zatímco zbytkem těla ležel na zemi. Roztřesenou rukou jsem se dotkla jeho hebké srsti a začala ho jemně drbat na hlavě. Lehce zavrněl, jako kotě a víc se svou hlavou přitiskl na mou ruku. Nechápu proč to udělal, ale jeho čin zmírnil můj strach. Což nedávalo smysl