19. Obřadní den

 

Shrbeně jsem seděla v knihovně na jedno z okenních parapetů. V konečcích svých prstů jsem mnula list jedné stránky v knize.

Moc často jsem nečetla. Přišlo mi to, jako velká ztráta času. Dokonce jsem nikdy nepochopila lidi, kteří u toho dokázali zrelaxovat svou mysl a tělo. To už bych si spíš šla zacvičit, ale ani to v mém případě příliš často nehrozilo. Byla jsem raději sama se svými myšlenkami než, abych se je snažila nějak přebýt.

Teď jsem ale v ruce jsem svírala jakousi knihu. O čem byla, jsem však neměla ani tušení. V hlavě se mi totiž stále opakovalo to slovo. Prdelko... Jako by se najednou vše rozplynulo a tohle se stalo středobodem mého vesmíru.

Po dlouhém uvažování jsem se smířila s tím, že to musel být dopis od nějaké jeho bývalé možná i přítomné milenky se kterou bude stále udržovat vztah. 

Od našeho setkání v šatníku jsem ho neviděla. Měla jsem za to, že zmizel kvůli té jizvě. Myslela jsem si, že se za ní styděl a předpokládal, že ho za ni odsoudím. Jenže... Co když je ve skutečnosti někde nějaká žena, s kterou byl. Co když má milenku? Co když je zamilovaný do jiné ženy a já jsem mu teď narušila jeho plány s ní.

Na druhou stranu. Vážně jsem si myslela, že za celý jeho život nebyla jiná? Jeho život byl už tak dost dlouhý. Mělo mi být jasné, že přede mnou byla nějaká jiná. Že nejsem první.

Měla jsem tolik otázek, ale nevěděla jsem komu je klást. Večer bude svatba. To mě nepřekvapilo. Spíš bych se měla divit, že to trvalo dva dny, než ji uspořádal. Nebývalo zvykem čekat tak dlouho. Většinou, když si vlk našel svou spřízněnou duši, konala se svatba takřka okamžitě.

Dveře od knihovny zaskřípaly a tím zastavily proud mých myšlenek. Dovnitř vešla Phoebe a nadšeně vypískla, když mě uviděla. 

Bodl mě osten viny, že jsem na ni od začátku mého pobytu tady ani nepomyslela. Vstala jsem a ona se mi vrhla okolo krku, jako bychom se neviděly dlouhá léta.

,,Tak ráda tě zase vidím! Tolik si mi chyběla! To co čteš musí být dost zajímavé, když to čteš obráceně, ale tuším že máš plnou hlavu svatby.“ Pohledem jsem rychle zabloudila zpět ke knize, měla pravdu. Knihu jsem celou dobu držela vzhůru nohama. 

Nestihla jsem ale nic jiného než pootočit své tělo ke knize, protože Phoebe se těmito větami nezastavila. Ihned mě chytila za ruce, aby si zase plně získala mou pozornost.

„…právě jsme s mým druhem dorazili. Tomu by si nevěřila! Je učitel v Reaganově smečce! Ani jsem nevěřila, že se takhle dobře provdám!" Zněla jako omámená lektvarem lásky a slova na mě přímo chrlila, až jsem je pomalu nestíhala vstřebávat.

,,Podívej! No, není nádherný? Přijdu si jako v pohádce! Ale když se tak dívám okolo, tak ty na tom jsi snad ještě lépe!" Byla tak šťastná a před obličejem mi máchala snubním prstýnkem.

Celé její tělo se třáslo nadšením a z jejího pohledu šlo vyčíst, že nikdy nebyla šťastnější. 

Prostý, zlatý kroužek měla nasazený na prsteníčku, a i přes to, jak jednoduchý byl, ji vytvořil úsměv na tváři pokaždé, co se na něj podívala a pootočila si s ním na prstu, jako by se chtěla přesvědčit o tom, že tam stále je a neztratila ho.

Claire mluvila o svém dokonalém druhovi. O tom, jak spolu celou noc jen proleželi, že se na ní jenom díval, protože nevěřil svým očím, že ji má u sebe. 

Myslím, že jsem v jejich očích na chvilku viděla i slzy dojetí. 

Zato já byla zamrzlá v čase. Stále mi v mysli běhalo to oslovení a já se s tím ne a ne srovnat. Určitě to cele mělo logické vysvětlení ale část mě a to ta podstatná si nechtěla připustit žádné logické vysvětlení.

,, No, ale dnes bychom neměly probírat mě, je to tvůj den. Docela mě překvapilo, když mi můj druh řekl, že máš svatbu až dnes večer. Ale myslím, že je to důkaz Reaganova ovládání. Dát ti tolik prostoru, to by žádný jiný vlk nedokázal." Probudila mě Phoebe z mrákot. Už nacvičeným úsměvem jsem se na ni usmála.

,,Ano, jistě. To by žádný jiný vlk neudělal." Najít si družku a udržovat poměr i s milenkou. Třeba ji pozve na svatbu a společně ve třech nakrojíme dort! Hulvát, jak si to jako představuje? Že v pondělí se vyspí se mnou, v úterý s ní a středu si nechá volnou nebo pro tu, která po něm bude toužit víc? Zmetek jeden namyšlená ať si fantazírování nechá pro jinou!

,,Měly bychom tě jít přichystat. Bude to úžasná podívaná už se nemůžu dočkat. Pojď chci vidět strašně moc tvoje šaty, budou určitě výjimečné a ty v nich budeš neodolatelná“ Jakmile místností zazněla tato slova, věděla jsem, že je to definitivní. Stanu se jeho družkou a budu po jeho boku dokud umřu.

Phoebe mi pomáhala se obléknout do svatebních šatů. Přímo bijící do očí byla jejich černá barva. Nejspíš je vybíral sám Tristan soudě už podle jejich barvy.

Nebyly nijak zdobené. Přiléhavý vršek s tenkými ramínky a od pasu dolů se šaty lehce rozšířily a tvořily za mnou dlouhou vlečku.

Byly nádherné a o to víc mě štvalo, že si v nich budu brát nevěrného násilníka. Podívala jsem se na telefon, kde mi od něj před pár minutami přišla zpráva.

Neber si boty.

Nic jiného ve zprávě nestálo, a i když jsem do telefonu koukala ještě další minuty, žádná zmínka o tom, jak se na dnešek těší, nebo jak moc mu chybím, nepřišla.

Určitě vedle něj musela stát ta jeho Prdelka, která tady teď někde pobíhala a ronila slzy, protože si našel družku. Hodila jsem s telefonem na postel, jako by mohl za mou náladu a vydala se po schodech dolů.

Všechna děvčata okolo mě se usmívala, radovala a já jsem si na chvilku zase přišla jako v rezervaci. Taky jsem to tam nesnášela a cítila se svobodná stejně tak, jako rybička v akváriu, která sleduje v televizi přes sklo oceán a doufám, že tam jednou skončí. Teď bych ale dala všechno za to, abych mohla být zpět.

Pod chodidly jsem cítila vysráženou půlnoční mlhu na chladných trsech trávy, které tvořily cestičku směrem k Reaganovi. Okolo mě stála celá Reaganova smečka. Každý do jednoho ve vlčí podobě až na jejich Vyvolené a dcery.

Do teď jsem si nedokázala představit, jak je tahle smečka velká. A jak silný musí Reagan být, když je zvládá všechny udržet v klidu a míru. 

Byli jich snad stovky, možná i tisíce. Ti s nejvyšším postavením mi vytvořili uličku směrem k obřadnímu kameni. Další stáli na skalních převisech okolo nás a jiní se zase plížili lesem, jako by se chystali zaútočit. 

Jediné, co mě uklidňovalo v téhle situaci, byla Reaganova moc, ne ta Tristanova. Jeho mocnou auru jsem cítila i na takovou dálku. Dodávala mým krokům jistotu a mé mysli trochu klidu.  Nikdo z nich by si nedovolil zkřivit mi jediný vlas na hlavě.

Věděla jsem, že ze mě musí cítit strach. Stejně jako jsem věděla, že se tím musel jejich lovecký pud vyburcovat na maximum. Ale Reagan, je dokázal jen svou přítomností udržet na místě.

Uslyšela jsem netrpělivé zavrčení. Ohlédla jsem se jeho směrem, ale nic nenaznačovalo tomu, že to byl on. Stál klidně, jako by dnešek neměl změnit celý jeho život. Jako by celý dnešek nebyla pouhá přetvářka pro okolí!

Kupodivu zavrčení patřilo mojí matce, která mě propalovala pohledem, jako by mě chtěla spálit na uhel. Očima mě popoháněla k prvním krokům.

Tristan mě nenutil k tomu, abych se od ní nechala provést uličkou, a tak jsem si tuhle možnost nechala s úsměvem na tváři ujít. Takhle to u vlků chodí, takové jsou jejich obřady. Buď je provede uličkou k jejich druhovi matka družky, nebo si ní musí projít ona sama. A já to zvládnu. Musím, nebyla se mnou předtím tak, proč by se mnou měla být teď?