Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

Byla jsem tak naštvaná, ne já doslova zuřila. Všichni tady se ke mně chovali, jako kdybychom byli staří přátelé, kteří se dlouho neviděli, ale ve skutečnosti jim to bylo nařízené. Hráli se mnou jen další jeho hru ve které se stali jeho loutkami stejně tak, jako já. Musela jsem s nimi hrát i když jsem věděla, jak tahle hra skončí. Jak poníženě se budu cítit, když ho uvidím. Teď jsem to tu nesnášela snad ještě víc než v první den, kdy mě sem dovlekli. Slibovali nám nekončící lásku, štěstí, které by s naším druhem mělo přijít brali, jako samozřejmost.  Místo toho mě tady, ale drží bez toho, aniž by mě vlastně to psisko chtělo. Nutí mě ho poslouchat,  řídí můj život i na takovou dálku a to mě dohání k šílenství.  Doufala jsem, že jakmile se dostanu z rezortu, bude to jiné, ale já si celou tu dobu stavěla vzdušné zámky! Jak naivní jsem celou tu dobu byla?  ,,Huso jedna pitomá." zamumlala jsem si tiše, ale věděla jsem, že Metthew, který stál vedle mě to ...

  Bylo to zvláštní. Druh mé mentorky se o mě zajímal víc než ten můj. Viděla jsem v jeho očích  všechny  ty jeho emoce. Jeho zlost, strach, starost a taky to, jak tohle celé nechápal. Byl zmatený, že si mě Reagan rovnou neoznačil a neučinil svou, vzhledem k tomu, že mě tak dlouho hledal. Byl mnou celou tu dobu tak posedlý a najednou, když mě konečně měl, tak se stáhl do pozadí. Všechny pocity se uvnitř mě míchaly, a já se bála si přiznat zradu, kterou ve mně tyhle věci vzbudily. Nikdo mi však nedal moc času to všechno zpracovat.  Druh mé mentorky se bez jediného slova vydal s nadávkami pryč, jako by tady z ničeho nic měla vypuknout rozepře, které se chtěl vyhnout. Allysia mi věnovala pouze omluvný úsměv, než se za ním rozeběhla, aby ho mohla uklidnit. Pocítila jsem smutek, protože uvnitř jsem také toužila mít někoho, kdo se jednoduše bude starat o to, jak se cítím. Jenže mému druhovi tohle bylo očividně úplně jedno.  Nechal mě tady bezmocnou, bez ochran...

Jedno jediné, tiché pípnutí se ozvalo z telefonu a potom už nic. Byl slyšet jen jeho pravidelný dech. Jako by ani on nevěděl, jak má začít. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a odhodlala se promluvit. ,,H-haló?" Jakmile ticho prořízlo mé zakoktání, zalitovala jsem toho, že jsem vůbec promluvila. Čekala jsem křik a nadávky, ale zdálo se, že ho můj telefonát akorát tak obtěžuje a nejraději by to celé měl už za sebou. ,,Mojí fotku už jsi viděla.“ Nebyla to otázka, jen čisté konstatování. „Měl bych se vrátit za týden." Odmlčel se. Možná čekal, že něco odpovím, ale já nevěděla co. Začít s omluvou bylo zbytečné, protože jeho hlas mluvil za vše. Byl pobouřený mým chováním a musel se jít uklidit do ústraní, aby neudělal něco, čeho by později mohl litovat. Nebo jsem si to, alespoň v tu dobu nalhávala. ,,Nechci, abys pila alkohol. Každou hodinu mi dej vědět, kde si a co přesně děláš. Zpoždění se netoleruje, ani minutové. Mattew se brzy vrátí a bude na tebe dohlížet. Jes...

  Sluneční paprsky se skrz okna snažily co nejvíc prostoupit do ponuré místnosti a dodat jí potřebné světlo.  Hodiny, na protější stěně, ukazovaly půl osmé ráno. Rty se mi samy od sebe zvlnily do lehkého úsměvu. Nový den se probouzel k životu a něco uvnitř mě mi tiše našeptávalo, že dnešek nebude jeden z těch normálních dnů.  Svůj zrak jsem přesunula na matku a v tu chvíli úsměv spadl z mé tváře.  Seděla vzpřímeně na vysoké poskytované židli a ruce měla položené v klíně. Na sobě měla jeden ze svých kostýmků a probodávala mě nenávistným pohledem. Tiše jsem se šla posadit vedle ní tak, abych neodlepila pohled od podlahy a tím ji ještě víc nenaštvala. Strach najednou koloval celým tělem a já se bála, že už se s mou spřízněnou duší dohodla na trestu, který mě čeká. Včerejší večer se přece nemohl obejít bez následků. A i když jsem si ho nepamatovala červená skvrna, která předtím zdobila mé šaty byla od vína, které jsme měla zakázané. Už to bylo něco, za co...

  Okolo mě panovalo až mrtvolné ticho. Sluneční paprsky mi běhaly po tváři a ukrutná bolest hlavy se dostavila hned, co jsem otevřela oči. Převalila jsem se na druhý bok, zády k oknům a tiše zakňučela jako raněné štěně.  Schoulila jsem se do klubíčka a víc se zabalila do přikrývky, jako by mě dokázala ochránit před tím co se bude dít dál. Do nosu mě udeřila vůně, kterou jsem ještě neznala, a to mě donutilo se posadit. Černý, mahagonový nábytek, který dominoval celé této místnosti upoutal mou pozornost jako první. Přišlo mi, že tady se svou bledou pletí a světle kaštanovými vlasy musím přímo zářit. ,,Vidím, že jste konečně vzhůru madam." Leknutím jsem nadskočila, když mé přemýšlení přerušil cizí, zvučný hlas. Můj pohled ihned dopadl na ženu v oblečení služebné a já stáhla své obočí do jedné linky. ,,Nemějte strach nic Vám neudělám. Kontroluji Vás, kdyby se Vám znovu přitížilo, aby byl někdo poblíž." Řekla milým hlasem a lehce se na mě usmála než svůj pohled sklopila do své...

  Zastavila jsem se kousek od stolu, na kterém byly nachystané jednohubky. Natáhla jsem ruku po jedné z nich, ale náhlé mrtvolné ticho, které zničehonic panovalo celým sálem, mě donutilo zastavit se v pohybu. Ruku jsem stáhla zpět k tělu a pomalu se po své ose otočila. Pozorovala jsem, jak všichni přítomní v místnosti, pomalu sklopily zrak. Sálem se nesl tichý šum, jak si šeptali. A mě to došlo. Tohle muselo znamenat jeho přítomnost. Přítomnost Reagana, který si ji určitě vychutnával plnými doušky. Nemohla jsem uvěřit, že přišel zrovna teď. Vybral si pro svůj příchod skutečně tu nejhorší chvíli jakou mohl. Bylo mi proti srsti mu ukazovat mou slabost a to, že jsem schopná se mu podřídit stejně tak, jako všichni v tomto sále. Nemohla jsem ale protestovat a podívat se mu zpříma do očí tak, jak jsem chtěla. Mohl by to brát, jako výzvu. Jeho vlčí pud by ho nutil se přeměnit a ukázat mi, kde je moje místo a to jsem nechtěla. Mé přemýšlení o Reaganovi, přerušilo až burácející zavrčení, kt...

  Obrátila jsem do sebe zbylý obsah skleničky a pro jistotu jsem se natáhla po další. Napravo ode mě se otevřely dveře a dav nedočkavých mužů se hrnul dovnitř, jako stádo splašených koní. Udělala jsem krok vzad, ale po alkoholu, který jsem vypila se mi zatočila hlava. Ztratila jsem rovnováhu a zakolísala sebou což upoutalo nechtěnou pozornost. Nervózně jsem se proto zasmála a dala si neposedný pramen vlasů za ucho. Se skleničkou červeného vína jsem se vydala do zahrad, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a alespoň na chvíli utekla od všech lidí.  Cestou jsem potkala spousty párů, jak si spolu povídají, muchlují se a smějí nad něčím, co ten druhý vypráví. Někdy všechno naráz. Nechutné.  Ve skrytu duše jsem ale věděla, že i já toužím po tom všem. Nenápadných dotecích a smíchu. Něžném polibku, když se probudím a snídani, kterou připravil.  Zatřásla jsem hlavou ve snaze vyhnat z ní tyto myšlenky. Doufala jsem, že když se schovám někde na téhle proklatě velké zahra...

„Až tě jedno z těch netvorů vohne o stůl a označí si tě přede všemi?" Zasmála se škodolibým smíchem a pustila látku mých šatů. Dech se mi zadrhl někde hluboko v hrdle. Ruce se mi najednou začaly potit a chlad přejel po mých zádech. „Pokud by se něco takového stalo, musíš se podřídit, drahá a v žádném případě neklást odpor." Přitakala matka a dál pojídala ze svého talíře zatím co mě Olliv obcházela, jako bych byla kořist, kterou chce sníst. Za celý můj život v téhle rodině a v tomto světě jsem se naučila jediné. Nevzdorovat. Bylo to totiž, jako byste bojovali proti větru, marné a zbytečné. Navíc neuposlechnutí mohlo znamenat, že skončím na místě horším než je tohle. Kdyby jim totiž dala jen sebemenší důvod s radostí by mě prodaly nejvýše postavenému vlkovi. Shrábly za mě slušný balík peněz a dál se o mou existenci nezajímaly. Bohužel i tohle se po letošní slavnosti měsíce mohlo stát. Pokud se bohyně rozhodla dát mi vytouženou volno, protože pochopila, že do tohoto světa nepatř...