Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

Srdce člověka je velmi podobné moři, má své bouře, má své přílivy a ve svých hloubkách má i své perly.  - Vincent van Gogh Uteklo už moře času. Chtěla bych ho všechen vrátit zpátky. Spoustu věcí jsem pokazila a s odstupem času bych je udělala jinak, až na tu jednu. Ta malá fazolka, kterou mi kdysi ukázal doktor na monitoru byla jedinou pozitivní věcí z mé minulosti, která mě nutila se nevzdávat.  Tehdy jsem bydlela v jedné zapadlé vesničce, kterou by jste jen s těží našli na mapě. Ale, jak se říká minulost Vás najde všude a proto jsem musela utéct.  Hledali mě a stopovali každý můj krok. Musela jsem zmizet ze země, ale ani to nebylo dost daleko. Před nimi totiž nebylo úniku.  Na jedné straně jsem utíkala před výběrčím svého dluhu a na druhé před posedlým bojovníkem smečky.  Bylo jen otázkou času než se objeví první z nich. Docházel nám čas... .  

Zděšeně jsem se podívala na otevírající se dveře. Nechtěla jsem vidět nic z toho co se tam venku dělo. Proč mi tohle všechno Karin dělá? Vždyť jsme byly tak dobré kamarádky. Po tvářích mi tekly proudy horkých slz a já přerývavě dýchala. Jen co si mě něčí ruce vtáhly do svého objetí projela mnou vlna strachu.  „Miláčku, jsi v pořádku?“ Nathanův něžný hlas upoutal mou pozornost a já se jen zavrtěla v jeho náručí. V jeho obličeji bylo vypsaných tolik emocí. Láska v jeho očích mi naháněla červeň do tváře.  Obočí měl starostmi celé nakrčené a jeho oči na mě s neskrývanou láskou hleděly, jako bych snad měla zmizet v okamžik, co mě přestane sledovat. Byl, jako kniha, která se nedá přečíst a přes to všechno jsem ho milovala.  S posmrknutím jsem si začala otírat zarudlé oči, ze kterých stále tekly vodopády slz. „Ššš. Všechno bude v pořádku maličká. Nebreč.“ Natáhnul se ke mně a ve stejnou chvíli mě vytáhl na nohy. Malinko se mi zamotala hlava, která najednou byla neskutečně těžká....

Ležela jsem v horké vaně plné bublinek ze které pomalu stoupala pára. V pozadí mi hrála jedna z Nathanových gramofonových desek a já si ji tiše pobrukovala do rytmu.  Nikdy jsem jeho zálibu v nich nechápala, ale tahle chvilka byla dokonalá. Chybělo jen jedno... nebo snad jeden? Gramofonová deska prvně pod silnou pokrývkou prachu tiše zapraskala, ale o malou chvíli později se místností rozezněl jeho hlas.  *,,Yesterday, all my troubles seemed so far away, Now it looks as though they're here to stay, Oh I believe in yesterday." Broukala jsem si ji i když jsem věděla, že jsem mimo rytmus a neumím slova. Po chvilce jsem cítila, jak se konečně mé svaly uvolnily. Úlevně jsem vydechla a lépe se posadila. Nohy jsem si položila na okraj vany a zavřela oči.  Když začínala voda chladnout vzala jsem si šampón na vlasy a jemně si ho do nich vmasírovala.  Zrovna jsem si je ručníkem sušila, když jsem uslyšela bouchnutí dveří od pokoje. Usmála jsem si, když jsem si v mysli představi...

Jak se asi má tvá družka Talone? Stále si ji nenašel a to si ji naposledy tak usilovně hledal. Je ti blíž než si myslíš a myslím si, že ti něco zatajila "tatínku". Nezapomeň pozdravovat Floru... .  Slova z dopisu jsem si neustále přemítal dokola. Viděl jsem je, jako ve zpomaleném filmu, který nejde zastavit.  Cítil jsem se tak bezmocný a to mě pohánělo dopředu. Hodiny boxování se na mě podepsaly a krvácející klouby jsem takřka nevnímal. Psychická bolest byla natolik silná, že jsem tu fyzickou bolest nevnímal.   Vztek, který jsem cítil se nedal popsat slovy.  Chtěl jsem vraždit, zabíjet, roztrhat ho nebo ji na kusy, ale nemohl jsem.  Kapičky potu mi stékaly po těle a já cítil, jak mé svaly pomalu vypovídají službu. Pálily mě, ale ani to mě nedokázalo zastavit.  Někde tam venku byli. Někde tam venku byl můj synovec nebo neteř. Hrozilo jim nebezpečí a já nevěděl co dělat.  Krev mi houstla v žilách jen jsem na to pomyslel. Věděl jsem jen něco málo od Talon...

,,Mají ji ještě v rudě červené nebo černé, ale ta bílá ti slušela nejvíc. Proč si ji nevezmeš Floro?" zasmála se Karin, když mě nutila koupit si novou podprsenku a já si tím nebyla vůbec jistá. Byla sice pravda, že mi perfektně seděla, ale ta cenovka byla jako koupit si ojeté auto. Spíš mi přišlo, jakoby se přepsali v nulách nebo zapomněli na desetinou čárku!   Podívala jsem se na své dvě tašky, které ukrývaly můj dnešní nákup. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na květinkové šaty, které jsem si koupila. Léto se blížilo a já byla ráda, že jsem narazila zrovna na ně.  Neměly ramínka, ale tenké rukávy, které zdobily jemné vyšívané, barevné kytičky, které připomínaly okvětní lístky sedmikrásek. Vršek byl volný a připomínal top. Měly nadýchanou sukni, která se táhla až k podlaze. Sukni zdobily květy kopretiny i s krásně vypadajícími lístky. Byly kouzelné a když jsem si je zkusila přišla jsem si jako princezna z pohádky.  Záporně jsem zavrtěla hlavou a vrátila podprse...

Nevnímala jsem nic. Nedokázal jsem nad ničím přemýšlet, jako by mou mysl obalila černá clona. Párkrát jsem zamrkala, ale ani to mi nepomohlo.   Cítila jsem slzy, které tekly po mé tváři, ale nedokázala je zastavit. V uších mi lehce hlučelo a já někde v pozadí slyšela hlas, který na mě volá. Srdce mi tlouklo rychleji než obvykle a já se trhavě nadechovala.  Lehký vánek mě ovanul a pro mě to byla jako rána pěstí přímo do obličeje. Semkla jsem rty do rovné linky a zmateně se rozhlídla po pokoji. Viděla jsem najednou vše, jako ve zpomaleném filmu s jedním problémem... nešel zastavit. Vše se opakovalo a zrychlovalo. Strach ve mě stoupal a já cítila, jak se mi třesou ruce.  Před obličejem jsem viděla zlatavé nitky v jeho očích. Strachy jsem dotyčného praštila do hrudi a chtěla jsem se odsunout. Ucítila jsem rty na mém čele a strachy se odtáhla.  Žmoulala jsem si lem trička a kousala si spodní ret. Slyšela jsem tlumené zvuky v pozadí a tikala pohledem po místnosti....

,,Půjdeme si sednout k motorce, mám tam deku a náhradní oblečení, nechci aby si mi nastydla." jen jsem se usmála jeho starostlivosti. Chytl mě za ruku a já najednou ucítila teplo, které z něj přímo sálalo.   Nathan kolem mě obmotal deku a převlékl si mokré kalhoty. Posadili jsme se a zády opřeli o motorku.  Sklopil hlavu a utrhl si stonek trávy se, kterým si pohrával v ruce. ,,* Некоторые вещи лучше оставить такими, какие они есть." řekl z ničeho nic a roztrhl stéblo trávy, které držel. Přisedla jsem si blíž k němu a položila si ruku na tu jeho. Otočila jsem hlavu víc k němu a vzala mu tvář do dlaní. Natočila jsem si ji na sebe abych ho viděla, ale uhnul mi pohledem.  ,,Podívej se na mě,, zašeptala jsem takřka neslyšně.  Když stočil pohled do mých očí usmála jsem se. ,,Víš, že ti nerozumím." Zkoumal můj obličej a lehce se usmíval, když jsem dořekla svou větu. Naklonila jsem se k němu blíž a rty se lehce dotkla těch jeho. Nevěděla jsem jestli to co dělám je dobré...

Probudila jsem se za pravidelného bubnování kapek deště do okapů. Otočila jsem se k Nathanovi, ale když jsem otevřela oči jeho tělo vedle mě neleželo. Lehce jsem znejistila, když jsem si vzpomněla na náš včerejší rozhovor, ale potom mou pozornost upoutala růže položená na jeho polovině postele a malý papírek vedle ní.  ,,Jdu si s Talonem zaběhat. Pokud se zbudíš dřív zůstaň v posteli nachystám potom snídani.  *Я люблю тебя, моя маленькая дружка Tvůj Nathan " Pousmála jsem se a vylezla z postele.  Došla jsem ospale až do kuchyně a z lednice vytáhla mléko a vajíčka. Z poličky jsem si vzala misku a nasypala do ní mouku... . Po půl hodině jsem měla vše připravené a naskládané venku na terase. Vzala jsem si jednu palačinku a položila na ni pár kousků jahod a zalila to javorovým sirupem. Opřela jsem se do židličky a zadívala jsem se na nekončící les přede mnou. Mezi stromy se občas mihl nějaký člen smečky a já se vždy usmála a lehce jim zamávala. Zaslechla jsem bouchnutí dveří ...

  Probudily mě paprsky slunce, které se mi objevily na tváři. Když jsem začala více procitat uvědomila jsem si, že teče voda. Posadila jsem se a nohy spustila z postele. Ale jak jsem se k čertu dostala ze sedačky v obýváku do ložnice aniž bych se probudila?  ,,Jsi vzhůru." Jeho hlas mě vyděsil. Nadskočila jsem na posteli a vystrašeně se na něj podívala. ,,Já.... musela jsem usnout... promiň." Zakoktala jsem se a přejela ho pohledem. Neměl na sobě nic jiného kromě ručníku, který měl jen lehce obmotaný kolem boků. Takže stačilo málo a byl by na podlaze. ,,Nic se nestalo * любимец ." pokrčil rameny a díval se mi do očí. ,,Cože? Měl jsi mě vzbudit! A nemluv na mě rusky víš, že ti nerozumím." ,,Já vím a to je na tom to nejkrásnější * Моя любимая друж к а " ušklíbl se a přešel ke skříni.  ,,Musím být večer v knihovně takže nemá čas dál spát." ,,Správně až večer, takže máš spoustu času, můžeš se vrátit zpátky do postele. Chci se pomazlit... ." Snažila jsem s...