31. Minulost nezapomeneš

Jak se asi má tvá družka Talone? Stále si ji nenašel a to si ji naposledy tak usilovně hledal. Je ti blíž než si myslíš a myslím si, že ti něco zatajila "tatínku". Nezapomeň pozdravovat Floru... . 

Slova z dopisu jsem si neustále přemítal dokola. Viděl jsem je, jako ve zpomaleném filmu, který nejde zastavit.  Cítil jsem se tak bezmocný a to mě pohánělo dopředu.

Hodiny boxování se na mě podepsaly a krvácející klouby jsem takřka nevnímal. Psychická bolest byla natolik silná, že jsem tu fyzickou bolest nevnímal.

 

Vztek, který jsem cítil se nedal popsat slovy.  Chtěl jsem vraždit, zabíjet, roztrhat ho nebo ji na kusy, ale nemohl jsem. 

Kapičky potu mi stékaly po těle a já cítil, jak mé svaly pomalu vypovídají službu. Pálily mě, ale ani to mě nedokázalo zastavit. 

Někde tam venku byli. Někde tam venku byl můj synovec nebo neteř. Hrozilo jim nebezpečí a já nevěděl co dělat. 

Krev mi houstla v žilách jen jsem na to pomyslel. Věděl jsem jen něco málo od Talona. Možná ani on sám o ní vše nevěděl nebo mi to jen nechtěl říct. 

Věděl jsem, ale to podstatné. Přišel o ni přesně v tu noc co ji poprvé spatřil. 

Vyprávěl mi, jak ladně tančila do rytmu hudby. Když ji uviděl tančit uprostřed parketu, už pro něj v místnosti nebyl nikdo jiný. Přišel si jako stalker a nevěděl co ho k ní tolik táhne. Sledovali se pohledy a když řekla, že to bude jen na jednu noc neváhal. Myslela to vážně. Nad ránem vedle sebe našel jen prázdné místo a slova, která ho, ale stálo vše.  Odpusť mi, snad se ještě někdy potkáme

Až pozdě mu došlo, že ona byla to co tak dlouho hledal. Ona byla jeho družka a přesto ho opustila. Nechala ho ležet v prázdné posteli bez jediného vodítka, kde ji má hledat.

Tehdy jsem to nechápal. Na světě byla přece spousta žen. Stačilo si s jeho postavou a charakterem jen vybrat, ale od toho dne o žádnou z nich nezavadil ani pohledem. 

Sledoval jsem černý pytel před sebou a prudce dýchal. Moc dobře jsem věděl co přijde. Stalo se to už jednou, ale teď jsem tomu musel zabránit. 

Věděl jsem, že ji bude hledat ještě usilovněji než předtím. Bude se utápět ještě ve větších depresích. Propadne alkoholu a možná se opět pokusí sáhnout si na život... .

A i když mi to vše bylo proti srsti musel to vědět. Těžko říct jestli věděl i o tom maličkém. Někde po světě běhalo a nevědělo o svém otci.

Proměnil jsem se, proskočil otevřeným oknem a lehce se oklepal z dopadu na tvrdou půdu. Drápy se mi zaryly do hlíny a já hlasitě zavil.

Pod tlapami mi praskaly opadané větvičky mladých listnatých buků. Stromy dýchaly a voněly svěží přírodou. Bylo neskutečné ticho, které přerušoval jen můj zrychlený dech.

Doběhl jsem až na sráz pod kterým protékal malý potůček. Rozběhl jsem se dál, až na okraj lesa. Musel jsem mu to říct a věděl jsem, že je jen jedno místo, kde by teď mohl být.

Běžel jsem až jsem zahlédl starý smrk. Stál tu už celá léta a čas na něm zanechal své šrámy, přes to byla stále jeho koruna nádherně zelená. Jedna jeho polovina byla byla sice už uschlá, ale nijak mu to nebránilo v jeho životě.

Přeměnil jsem se a hned na něj zadýchaně zavolal, když jsem ho viděl ležet na zemi pod ním. ,,Teď ne!" zavrčel na mě a otočil hlavu druhým směrem. Dál sledoval krajinu a nechal nad sebou létat mouchu, jako nad raněným zvířetem. ,,Myslím, že tohle by tě mohlo zajímat!" Hodil jsem po něm papírek, který byl v obálce.

Jak se asi má tvá družka Talone? Stále si ji nenašel a to si ji naposledy tak usilovně hledal. Je ti blíž než si myslíš a myslím si, že ti něco zatajila "tatínku". Nezapomeň pozdravovat Floru... . 

Sledoval ten kousek papíru snad hodiny než s ním prudce hodil o zem a já už jen zaznamenal tělo obřího vlka, které mizelo v lese. Povzdechl jsem si a vydal se domů. Celý den jsem Floru neviděl a to poslední co mi chybělo bylo nenajít ji ležet v naší posteli.