13. Záhadná obálka

-

 



Zaparkovali jsme před cihlovou budovou, která byla na okraji města. Na sobě měla velký nápis "Библиотека". Na trávníku pod terasou byl  postavený světle dřevěný, paletový nábytek . ,,Co je to za nápis?" otočila jsem se směrem k Nathanovi, který se jen pousmál ,,Smečka má předky v Rusku" ,,A co to tedy rusky znamená?" a mou další otázku s úsměvem úplně odbyl ,,Pojď" 

Vešli jsem po pár schodech na malou terasu a z ní vkročili rovnou do budovy. Uvnitř se nacházela předsíňka, ze které vedly troje dveře. Otočila jsem svůj nechápavý pohled k Nathanovi... co tu děláme, ale on jen s úsměvem přikývl. ,,Otevři je"

 Roztřesenou rukou jsem chytla po prvních dveřích, kde byla malá koupelna sladěná do bílo mentolové barvy. Další dveře vedly do malé šatny s obřími okny místo zdí s výhledem na zahradu a spoustou židliček.

Teď jsem stála před dvoukřídlými, dřevěnými dveřmi a bála se co tam bude... co když mě sem zavře, protože v těch dalších dveřích je třeba sklep nebo tam taky může být ... . Něčí ruka se dotkla mé paže a já leknutím vyskočila. ,,Klid, ale je tu trošku zima, ještě se tu netopí... co ty dveře otevřít? Stojíme tu takhle už deset minut... ."

Konečky prstů jsem jemně zatlačila na kliku... 

-----------------------------------------

Jen sledovala místnost před námi a nic neříkala, stejně tak jako před chvílí ty dveře. Začínal jsem se bát, že jsem udělal chybu a neměl jsem to tu kupovat. ,, Floro.. pokud se ti tu nebílí, můžeme to prodat a už sem nikdy nemusíš vkročit nebo to celé předělat, zbourat nebo taky.." v tu chvilku na mě její drobné tělíčko vyskočilo a obejmulo mě. ,,Můžu tu zůstat? Alespoň den, ne ne spíš dva? Prosím... budu hodná a všechno po sobě uklidím a... ." ,,Je to tu tvoje vílo" ,,M-Moje?" po jejích nechápavých slovech se mi rozezvonil telefon. Jen se usmála a ukázala že půjde dovnitř.

Vyšel jsem ven a přijmul hovor... ,,Co chceš?!" ,,Alfo máme problém..." odpověděl jeden z mých hlídkařů ze smečky ,,Hmm... vyřešte to, teď nemám čas!" už jsem pokládal telefon, když... ,,Někdo tu byl... a... a... našli jsme... . Byla před vaším domem nějaká složka... nikdo, ale nikoho neviděl a taky..." skočil jsem mu do věty ,,Jsme tam do deseti minut... najdi pachovou stopu! Než přijedu chci vědět, kdo a proč ji tam dal!"

----------------------------------------

Nathan vešel do místnosti a uviděl Floru jak přerovnává knížky. ,,Copak to děláš" leknutím jí jedna knížka vypadla. 

-----------------------------------

,,Jsi jak duch to máš jako v popisu práce strašit lidi?! Promiň, nechtěla jsem ji upustit..." podal mi knížku, oprášila jsem jí a položila na správné místo zpět do poličky... . ,,Někdo dal  knížku Čas čarodějnic od Deborah Harknessové mezi hororové knihy... blázen!" nechápavě jsem zakroutila hlavou a dala ji zpět do poličky Světová fantasy, která byla opodál a kam taky patřila. 

,,Musíme už jít" ,,A nemohla bych tu zůstat přes noc?" podívala se na mě štěněčím pohledem a já už měl na jazyku slovo ano, ale vzpomněl jsem si na tu složku... . ,,Pojedeme sem hned zítra a vezmeme sebou někoho ze smečky aby to tu uklidili paní majitelko" usmál jsem se na ni a bral ji za ruku, když jsme vycházeli ven.

Celou cestu jsem neposlouchal nic jiného než věty o knihovně. Prý se tam musí utřít prach a celkově vše uklidit, přeskládat přeházené knížky, zavedou se kartičky pro lidi co si budou chtít něco přečíst a dodělá se tam k tomu i malá kavárnička... s úsměvem jsem ji pozoroval, ale stále jsem byl z té složky nervózní... . Proč by ji někdo nechával zrovna před našimi dveřmi?  Co v ní je? 

-----------------------------------

,,Vítejte Alfo, Luno, jaká byla večeře ...." ,,K věci!" zavrčel jsem podrážděně a o chvíli na to jsem ucítil její ruku, jak se dotkla té mé a lehce jí stiskla... uklidňovalo mě to. ,,Jistěže Alfo, tady je ta složka"... . Vytrhl jsem mu jí z ruky a podíval se dovnitř. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

2. Pocit volnosti...

-
Obrázek
Z hlubokého spánku mě probudily sluneční paprsky, které si vesele tančily po mé tváři. Pomrvila jsem se na něčem měkkém pod sebou a víc se zachumlala do přikrývky, která tak příjemně voněla a hřála mé promrzlé tělo. Protáhla jsem se, jako líná kočka a zamumlala pár nesrozumitelných slov do polštáře. Nakonec jsem ho pořádně obejmula a přičichla ještě jednou té krásné vůně. Připomínala mi vůni smíchanou z mnoha věcí, ale hlavně mátu, čokoládu a maliny. Tuhle kombinaci vůní jsem ještě neznala, ale doufala jsem, že ji necítím naposledy. Dokázala ve mě totiž vyvolat zvláštní pocit štěstí a volnosti. Jako bych se právě teď vznášela na obláčku. Myšlenky se mi vířily v hlavě a já je nestíhala zastavit. Bála jsem se otevřít oči a setkat se s krutou realitou, která na mě čekala. Mé tělo určitě opět zdobila spousta zranění a já si chtěla ještě chvíli vychutnat tento pocit. Pocit štěstí a volnosti. Bála jsem se, co se stane, až otevřu oči, ale živě jsem si dokázala představit scénář. Stejná zapráš...
Pokračovat na kapitolu »

1. Poznání

-
Obrázek
  Už od brzkých ranních hodin se místností linulo štěbetání mé matky. Promlouvala mi do duše a nenechala na mě nit suchou. Vše muselo být dokonalé podle jejích plánů a přestav, jako by dnešek byl o ní, a ne o mě. ,,… a nakonec nesmíme zapomenou, jak se máš před Reaganem chovat, protože…“ Pípnutí mého telefonu přerušilo její monotónní mluvení a já se se zájmem za zvukem otočila. Přísný pohled, který mi matka v tu chvíli darovala jasně říkal, že se nemám hnout z místa, a tak jsem svou ruku raději z telefonu stáhla a dál bloudila ve svých myšlenkách.  ,,Promiň." Zašeptala jsem po chvíli přiškrceným hlasem a hlavu lehce pootočila k oknu.  Vítr venku pohazoval listím, zatímco obloha potemněla. Hutné, temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Ztrácelo se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co v dalších hodinách nastane.  Touha naplnila mé tělo a já měla chuť utéct a zbavit se pocitu, že jsem jako skřivánek v kleci. Jen p...
Pokračovat na kapitolu »

14. Porada

-
Obrázek
  Jen co jsem dosedl k mohutnému stolu, kývl jsem hlavou na souhlas, aby se začalo s poradou.. Místností se v tu chvíli ozývala  spousta hlasů. Jeden se překřikoval přes druhého až nakonec nebylo rozumět nikomu. I ostatní zástupci okolních smeček se do hádky zapojili, a ani nepomysleli na to, že jsou v mé přítomnosti. Znuděně jsem je pozoroval a poklepával konečky prstů o desku stolu. Nenáviděl jsem tyhle chvíle. Nejraději bych jim všem zpřelámal krky a jejich těla zahodil někam do řeky. Ale vím že bych to měl už navždycky na talíři, díky své matce, která vše sleduje zpovzdálí. Ne že by mi na jejím názoru záleželo, ale bylo by zbytečné vyvolávat rozruch. Nejraději bych byl kdekoliv jinde, ale jako Alfa se musím se všemi těmito sračkami vypořádat. Očekává se ode mě radikální rozhodnutí, které nejlépe zabrání lovcům ve všem, co dělají, ale to je až příliš nereálné.  Řešili jsme lovce. Lovci byly čistokrevní lidé, vystupující jako zprostředkovatelé me...
Pokračovat na kapitolu »

26. Chvilka mezi realitou a snem...

-
Obrázek
  ,,Dám ti ho, ale ji necháš na pokoji Zayne!“ Promluvil Oktagon hrozivým hlasem, aniž by nechal dokončit jeho vyprávění. Zayn se jen hrdelně zasmál a pak si nás oba se zájmem prohlédl. Jiskřičky pobavení mu pohrávali v očích a já tušila, že se dnes stane něco špatného. ,,Opravdu?“ optal se a promnul si zarostlou bradu. ,,Myslel jsem, že ti prvně způsobím pár jizev a až potom začneme vyjednávat. Taky mám teď tu tvou družku a ta pro tebe zjevně znamená hodně.“ Zasmál se a vydal se směrem, kde byl Oktagon přivázaný ke křeslu. Úlevně jsem si vydechla, když už na mě konečně nemířila hlaveň zbraně a mohla jsem vydechnout zadržovaný dech. Pouta mě táhla k zemi a já se jejich síle nebránila. Věta, kterou před chvílí vyslovil mi zastavila srdce.  Kdo jiný by tohle všechno udělala jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Procházel se kolem křesla. Byl to psychopat! Kdo jiný by tohle všechno udělal jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Bylo to snad poprvé, co jsem viděla ...
Pokračovat na kapitolu »

1. Anotace

-
Obrázek
Pohádky jsou tu už od nepaměti. Jejich příběh nás ve skutečnosti provází našimi nejtemnějšími problémy, které v budoucnosti zažijeme. Mnohdy i těmi, které nakonec nikdo z nás zažít nechce. Celý náš životní příběh je ve skutečnosti jedna toková malá, tajná a krutá pohádka. Ale co jsem vlastně v té pohádce já? Princezna, co upadla do říše svých myšlenek a čeká na polibek od svého prince? Nebo jsem jedna z těch záporných postav? Co se stane, když přestaneme věřit na lásku? Je vůbec součástí pohádky láska? Nestačí nakonec u pohádek jen to, když zvítězí dobro nad zlem? To je přece jeden z dobrých konců! Nemusí být přece součástí, každé pohádky typická koncová věta "Žili spolu šťastně až na věky..." Každý chce slyšet pohádku s dobrým koncem, ale proč? Nic v životě není pohádkové! Dokonce i ten nejlepší pohádkář to v životě neměl jednoduché, tak proč psal o dobrém konci? Proč psal o něčem co je nemožné? Proč se dětem na dobrou noc čtou pohádky a proč vždy končí dobře? Proč malé děti...
Pokračovat na kapitolu »

00. Prolog

-
Obrázek
Neznáte moje jméno, ale ovládám všechno, co vidíte a taky všechno, co nevidíte. Můj vliv nezná hranice a mé požadavky jsou splněny ještě předtím než je vyslovím.  Mám všechno po čem každý z vás touží. Moc, autoritu a peníze. Avšak jedno mi v životě chybělo.  Co byste udělali, kdyby se před Vámi po více než stovkách let objevila vaše spřízněná duše?  Osoba, která pohltí všechny vaše myšlenky a nakonec celou vaší existenci? Skočili jí kolem krku a vyznali lásku ještě předtím než by jste ji opravdu poznali?  Když jsem ji zahlédl ve svitu měsíce, byla to pro mě rána z čistého nebe, kterou jsem nečekal a ani se na to nemohl připravit.  Obávám se, ale říct, že na tohle se připravit nedá. Její dokonalá vůně mě k ní táhla, jako včelu na med a zatemňovala mou mysl.  Já svůj život měl a sakra dobře si ho užíval. Rozhodně jsem v tuhle dobu nestál o rebelující puberťačku, která měla ještě nevybouřené hormony.
Pokračovat na kapitolu »

23. Neznámí

-
Obrázek
  Probudila jsem se za zvuku neustálého bubnování kapek deště. Cítila jsem horko, jako bych byla někde v pekle a ruku, která si mě majetnicky držela kolem pasu. U ucha se mi ozval podrážděný hlas muže a já jen podle vůně věděla, že je to on. ,,Ještě spi, doktorka říkala, že to není nic vážného, ale máš odpočívat.“ Zamrmlal rozespalým hlasem a políbil mě pod ušní lalůček stejně tak, jako to dělal vždy. ,,Jak mám spát po tom co se stalo? Ty jsi ho zabil jak můžeš klidně spát vedle mě a nemít žádné výčitky svědomí? " zašeptala jsem a cítila slzy, které se mi draly do očí. ,,Ublížil ti, srazil tě k zemi tak co jsem měl dělat?! Sakra já Vás dva jen chráním." Řekl smutně a pohladil mě po tváři. Ano měl pravdu, ale stačilo mu to jenom vysvětlit no ne? Jeho ruka opustila můj pas a horké tělo se ode mě jako zázrakem odlepilo. Těžké kroky se ozývaly pokojem, než jsem slyšela skřípání, která odpovídalo tomu, když se zavíralo okno. Měla jsem pravdu. Po chvíli se zvuky dešťových kapek uti...
Pokračovat na kapitolu »

9. Sen nebo noční můra?

-
Obrázek
    Zlatých paprsků dopadá na zem čím dál tím méně. Slunce pomalu mizí za tlustými, šedými mraky a ztrácí se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co se v dalších minutách stane.  Stébla trávy žloutnoucí pod rozpáleným dotekem posledních slunečních paprsků, se vlní ve vánku, jako koráb na rozbouřeném moři. Semínka pampelišek, obalená v nadýchaném obláčku, se nechávala ovládat vzduchem jako ledové vločky.  Vítr si ale nepohrával jen s rostlinami. P omalu se jeho mocné síly rozšířily i do ulic. Z listí, směsice drobečků a smetí se vytvářela malá, sotva znatelná tornáda. A mezi tím vším jsem kráčela já. S hlavou sklopenou dolů, sledujíc špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě zabraná plně ve svých myšlenkách.  Teprve až když jsem vstoupila do rozpadající se chodby našeho domu, dovolila jsem si zvednout hlavu a podívat se před sebe.  Do nosu mě ihned udeřil odporný pach cigaret, který nebylo možné vyvětrat...
Pokračovat na kapitolu »

10. Dobrá nebo špatná matka?

-
Obrázek
  Hutné a temné mraky se kupily na obloze s tichým příslibem nečekané průtrže mračen. Chladný večerní vítr bičoval mé tělo, které se díky silnému větru kolíbalo jako koráb na rozbouřeném moři.  Touha vidět jeho tvář a přesvědčit se o tom, že se mu nic nestalo mě poháněla kupředu. Dokonce byla tak silná, že si má mysl dokázala jeho tvář vytvořit přímo před sebou, jako bludy.  Jeho podmanivé modré oči, černé vlasy, které se mu vlnily do malých prstýnků a tím pomyslně tvořily korunu. Pozitivní náladu, kterou kolem sebe šířil, jako slunce a úsměv, pod kterým by roztál i ledovec.  Tohle bylo poprvé. Poprvé co jsem si dovolila se od něj vzdálit a svěřit jeho život do rukou takřka neznámé ženy. Najednou jsem si nepřišla, jako matka, které má své dítě na prvním místě, ale sobec, který potřebuje čas. Ale čas na co? Na to, abych si vše urovnala v hlavě, protože jsem mu celý jeho život lhala a teď nevěděla, jak mu to říct. Jak mu mám říct, že jsem před ním celou tu dobu za...
Pokračovat na kapitolu »