19. Ranní probuzení...

 

Když jsem se ráno probudila, ležela jsem v úplně jiné pozici, než ve které jsem v noci usnula. Ležela jsem na boku a jednu ruku měla položenou pod polštářem. Druhou rukou jsem pevně svírala Oktagonovo tričko.

Celá postel byla díky jeho tělu krásně prohřátá, ale i tak jsem se cítila značně nepříjemně. Rukou jsem totiž svírala místo, kde měl Oktagon srdce a díky tomu mohla cítit jeho zrychlený tep.
Pustila jsem látku trička a pokusila se nepozorovaně vyklouznout z postele. Jenomže jeho ruce byly obmotané okolo mého pasu a tím mi zabránily v odchodu.

Oktagon spal tvrdě, ale zdálo se, že nechce ztratit kontakt s mou pokožkou. Můj pas totiž držel lehce stisknutý, jako by snad chtěl svého potomka ochránit před krutostí okolního světa. Zřejmě to byl jeho vlčí instinkt nebo jsem to tomu alespoň přikládala.

Jenže já nejsem vlk. Nemám stejné pocity jako on. Proto se děsím dne, kdy přijde na to, že nejsem pouhý člověk. Měla bych mu to říct, ale jak? Nemůžu za ním jen tak přijít a u snídaně mu říct, že nejsem ta, za kterou mě celou dobu má.

Pokusila jsem se překulit z postele, bohužel jsem se z jeho sevření neosvobodila, ale probudila ho. Jeho unavené oči se náhle rozsvítily, jako světlušky. 

Zvedl se a v panice zkoumal celou místnost, zatímco ruce omotal kolem mého těla ve snaze mě ochránit. Nad jeho ostražitostí jsem se lehce pousmála.

Když zkontroloval každý centimetr pokoje zmateně se podíval mým směrem. ,,Copak se děje Maličká?“ Při jeho slovech mě stáhl zpět do postele a já na chvíli zapomněla, co jsem mu právě teď chtěla říct.

Řekl mi přezdívkou a já si to uvědomila až teď. Nikdy mi nikdo neřekl přezdívkou. Ale u spřízněných duší je to asi normální. Ty by si přece měly říkat nějak hezky a přinášet si navzájem do svých životů kousek jedinečnosti.

,,Nic se neděje. Pustíš mě prosím?“ Jeho oči spadly na jeho ruce, které byly stále obtočené kolem mého bříška. Ležely jsem těsně u sebe a takřka si dýchaly za krk. S úsměvem lehce rozpohyboval své prsty, které mi začaly hladit bříško.

 ,,Proč?“ Zeptal se nechápavě a na chvíli přestal pohybovat svými prsty, čímž mě lehce zaskočil. Chystala jsem se odpovědět tu nad slunce nejjasnější odpověď, ale jeho ruce mi ji vymazaly z paměti, když se znovu začaly pohybovat po mém bříšku až pod ňadra.

Krouživými pohyby mě hladil po celé jeho ploše a já s výdechem přivírala oči, protože to bylo příjemné. Proto jsem si s odpovědí dala načas a odbila ho jen lehkým slovem ,,Protože...“ a rychle jsem se snažila vymyslet náhradu za mou ztracenou větu. Co jsem to jen chtěla?

Z přemýšlení, které se mi moc nedařilo mě vyrušila jeho věta. Až teď jsem si uvědomila, že jsem mlčela až příliš dlouho. ,,Říkala jsi něco?“ Zasmál se mi a já od samého úžasu zavřela oči. On se mi posmívá! ,,Ano!“ Zhluboka jsem se nadechla, ale jeho vůně se mi dostala do nosu a tak jsem poslední slova jen tiše zašeptala. ,,Pusť mě.“ Po chvíli, která se zdála jako věčnost lehce přikývl a uvolnil své sevření.

Jen co se mé nohy dotknou podlahy, stál naproti mně se šibalským úsměvem. ,,Co si dát ranní sprchu?“ ,,NE!" Než se stihl vzpamatovat ze slov, která jsem řekla oběhla jsem ho a zaklapla za sebou zámek ode dveří. Slyšela jsem lehké rány, jak se snažil otevřít dveře a jít za mnou. Smůla!

Po chvíli toho nechal a tím jsem se konečně pořádně nadechla. Rychle jsem si vyčistila zuby abych se zbavila nepříjemného svíravého pocitu v žaludku. Jako by chtěl dostat ven všechen jeho obsah, a přitom byl prázdný.

Rychle jsem si svlékla tričko a vlezla pod sprchu. Teplá voda dopadala na mé unavené, zpocené tělo a odplavila ze mě všechno špatné. Pořádně jsem se namydlila a doufala, že pěna smyje i zbytek špatných věcí. 

Hned co jsem vylezla ze sprchy udeřila, mě do nosu vůně levandule. Miluji tu vůni a jsem Oktagonovi vděčná, že koupil zrovna tento šampón. Porozhlédla jsem se po koupelně, ale nemohla jsem nikde najít náhradní oblečení. Zabalená jen v osušce, jsem váhavě chytla za kliku a cítila její chlad. Pomalu jsem se pokusila odemknout dveře, které na mou přítomnost upozornily lehkým zavrzáním.

Zaznamenala jsem Oktagonovo tělo, které bylo oblečené v černé košili se stejně smutnými kalhoty. Zrovna si zapínal pásek na hodinkách a lehce s ním bojoval. Jeho prsty byly příliš velké na malé zapínání, což mu dělalo problém.

Přiblížila jsem se k němu a lehce se dotkla jeho ruky, abych mu pomohla zapnout hodinky. ,,Dnes musím být až do oběda pryč, ale potom budeme trávit čas spolu. Pokud budeš chtít, můžeš zajít na zahradu, ale někoho s tebou pošlu. Dobře?“

Bylo jednoduché s tímhle požadavkem souhlasit. Určitě to bylo jen proto, abych se znovu nepokusila utéct. Proto jsem se rychle vydala do  šatny, kde jsem se oblékla do pohodlného oblečení a snažila se neukázat radost, kterou mi tímto dal.

Společně s Oktagonem, který si mezitím stihl skočit do koupelny, jsme scházely schodištěm dolů. Nemohla jsem se dočkat momentu, kdy zabořím své bosé nohy do trávy a nadechnu se čerstvého vzduchu.
 

Při rozloučení mi zašeptal do ucha slova, která mě perfektně dokázala paralyzovat na místě. ,,Také nechci jen jednu noc." Hravě se usmál a začal odcházet. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou a šokem vypsaným ve tváři. SLYŠEL MĚ!