8. A já už zaznamenal jen světla blížícího se kamionu...

-

 



Třesoucí se tělo dívky se tisklo ke zdi a snažilo se co nejvíc schoulit do klubíčka a ubránit se krutému mrazu, který vládl celé místnosti. Bolest prostupovala jejím tělem už hodiny bez jakékoliv známky naděje na záchranu. 

Muž v bílém plášti vstoupil do pochmurné místnosti a posměšně se usmál nad třesoucím se tělem dívky. V hlavě se mu rojily samé špatné úmysly, avšak ani jeden z nich uskutečnit nemohl. Měl rozkaz, který musel dodržet, ale to, kdy dívce krčíc se bolestí podá protilátku bylo jen a jen na něm a on si tuhle chvilku přímo vychutnával. Dělalo mu radost vidět a způsobovat něčí bolest... .

Přistoupil k ní ještě o dva kroky blíže a pohrával si s malou pilulkou léku v ruce ještě další minuty a až teď se rozhodl promluvit... . ,,Víš... všechny jste vlastně stejné a všechny chcete... vy dokonce prahnete po tom jediném! Po tomhle malém léku! A co kdybych ti ho omylem nedal hmm?" zasmál se slizce muž vlastním slovům než za krk vytáhl bezvládné tělo dívky, která už pomalu nevěděla o okolním světě a přirazil ho ke stěně tak prudce až opadla část omítky za jejím tělem. Potom jí násilím rozevřel pusu a vhodil jí tam pilulku s protilátkou a uvolnil svůj stisk. 

A mezitím co Flora pomalu přicházela zpět k vědomí Nathan se dral za falešnou stoupou. Místo budovy, která tam měla být to byl jen opuštěný sklad plný starého nábytku... . Nebo to nebyla falešná stopa?

--------------------------------------

Přišel jsem zpět k autu a silně praštil do kapoty až se v místě úderu pokřivila. Vycházelo ze mě hrozivé vrčení a dokonce i Oktagon stál opodál a bál se promluvit. Proměnil jsem se na vlka a vběhl do hustého, tmavého lesa.

Mohl jsem běžet minuty, hodiny ale i dny až jsem to ucítil. Opět... jako tenkrát... omamná vůně se znovu vryla do mé paměti a já se po nekonečně dlouhé době  mohl znovu pořádně nadechnout. Ale, jak se říká nic netrvá věčně...  pozdě jsem si všiml světel kamionu a poté co jsem je zaznamenal bylo už příliš pozdě... prudký náraz mě odhodil na stranu....

 ,,Floro, kde jsi" zakřičel jsem zlomeně. ,,Nate prosím pomoz mi " slyšel jsem ji ze všech stran, ten její jemný hlásek, ale nemohl jsem ji nikde najít. ,,Floro! Flo, pojď za mnou lásko" křičel jsem z plných plic po tunelech jako blázen a nevěděl jakou cestou jsem šel a kterou se vydat teď...

,,Nenajdeš ji, nikdy ji nenajdeš vlku! Už bude navždy mou a tobě zbydou jen vzpomínky!" ozvalo se z dálky a hned nato pokračoval bolestný výkřik, který patřil Floře ,,Nate bolí to" stále dokola jsem slyšel její pláč, ale nikde jsem ji neviděl. ,,Je to tu moc velké, já nemůžu tě naj..."

,,Probouzí se" ,,Zavolejte doktora!" ,,N-Nate?" ozývalo se ze všech stran a já pomalu otevíral oči, ale tma si mě brala rychle zpět. To jediné co potřeboval jsem stihl vyslovit ,,F-Flo-ro" avšak jestli jeden z hlasů patřil mojí družce jsem nezaznamenal.

--------------------------------------

Byl to už týden co jsem seděla u Nathanovi postele a čekala, až se konečně probudí a tři dny ode dne co ze spánku zamumlal mé jméno. Tyhle dny, byly ty nejčernější a nejhorší co jsem kdy zažila. Nezvládala jsem nic a stále přemýšlela nad jediným... a to nad tím, že tohle vše je kvůli mě! Jen a jen kvůli mě!

Nathan bude chtít svou pomstu... . A nejen Nate, ale i Oktagon, Nyx a smečka se chce mstít. Slzy se mi nahrnuly do očí, když jsem si vzpomněla na svou kamarádku a to, jak jsem je mohla všechny ztratit, kdyby ti muži přišli dřív na to, že jsem od nich utekla. 

Víc jsem stiskla Nathanovu ruku a opřela se o ní čelem ,,Tak moc se ti omlouvám, tak moc mě to všechno mrzí" plakala jsem. Slíbila jsem si že budu silná, silná pro nás dva a až se probudí vše mu vysvětlím a potom odejdu... . Způsobuji víc škody než užitku. Jen kvůli mě tu teď leží připojený na všemožné pípající přístroje a smečka je bez vůdce...

,,Ještě nic?" Vyrušil mě Oktagonův hlas ode dveří a vytrhl mě tak z myšlenek na ten osudný den. Otočila jsem se k němu, ale ještě předtím setřela všechny slzy z tváře. 

Měl ztrhaný obličej, stejně jako my všichni. Všichni se snažili dělat, jako by se nic nestalo a dál normálně fungovat a to mě snad štvalo ještě víc, ale říct jsem to nemohla. Chtěla jsem křičet, plakat a nadávat, avšak nevyšla ze mě ani hláska. Zamračila jsem se nad tím, jak slabá jsem a rychle setřela slzu, která stékala po mém obličeji.

,,Probere se! Musíme jen počkat..." Říkal to s velkou vírou, díky tomu jsem jeho slovům věřila první dny taky, ale teď už jsem přestávala doufat... najednou jsem omdlela. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

2. Pocit volnosti...

-
Obrázek
Z hlubokého spánku mě probudily sluneční paprsky, které si vesele tančily po mé tváři. Pomrvila jsem se na něčem měkkém pod sebou a víc se zachumlala do přikrývky, která tak příjemně voněla a hřála mé promrzlé tělo. Protáhla jsem se, jako líná kočka a zamumlala pár nesrozumitelných slov do polštáře. Nakonec jsem ho pořádně obejmula a přičichla ještě jednou té krásné vůně. Připomínala mi vůni smíchanou z mnoha věcí, ale hlavně mátu, čokoládu a maliny. Tuhle kombinaci vůní jsem ještě neznala, ale doufala jsem, že ji necítím naposledy. Dokázala ve mě totiž vyvolat zvláštní pocit štěstí a volnosti. Jako bych se právě teď vznášela na obláčku. Myšlenky se mi vířily v hlavě a já je nestíhala zastavit. Bála jsem se otevřít oči a setkat se s krutou realitou, která na mě čekala. Mé tělo určitě opět zdobila spousta zranění a já si chtěla ještě chvíli vychutnat tento pocit. Pocit štěstí a volnosti. Bála jsem se, co se stane, až otevřu oči, ale živě jsem si dokázala představit scénář. Stejná zapráš...
Pokračovat na kapitolu »

1. Poznání

-
Obrázek
  Už od brzkých ranních hodin se místností linulo štěbetání mé matky. Promlouvala mi do duše a nenechala na mě nit suchou. Vše muselo být dokonalé podle jejích plánů a přestav, jako by dnešek byl o ní, a ne o mě. ,,… a nakonec nesmíme zapomenou, jak se máš před Reaganem chovat, protože…“ Pípnutí mého telefonu přerušilo její monotónní mluvení a já se se zájmem za zvukem otočila. Přísný pohled, který mi matka v tu chvíli darovala jasně říkal, že se nemám hnout z místa, a tak jsem svou ruku raději z telefonu stáhla a dál bloudila ve svých myšlenkách.  ,,Promiň." Zašeptala jsem po chvíli přiškrceným hlasem a hlavu lehce pootočila k oknu.  Vítr venku pohazoval listím, zatímco obloha potemněla. Hutné, temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Ztrácelo se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co v dalších hodinách nastane.  Touha naplnila mé tělo a já měla chuť utéct a zbavit se pocitu, že jsem jako skřivánek v kleci. Jen p...
Pokračovat na kapitolu »

14. Porada

-
Obrázek
  Jen co jsem dosedl k mohutnému stolu, kývl jsem hlavou na souhlas, aby se začalo s poradou.. Místností se v tu chvíli ozývala  spousta hlasů. Jeden se překřikoval přes druhého až nakonec nebylo rozumět nikomu. I ostatní zástupci okolních smeček se do hádky zapojili, a ani nepomysleli na to, že jsou v mé přítomnosti. Znuděně jsem je pozoroval a poklepával konečky prstů o desku stolu. Nenáviděl jsem tyhle chvíle. Nejraději bych jim všem zpřelámal krky a jejich těla zahodil někam do řeky. Ale vím že bych to měl už navždycky na talíři, díky své matce, která vše sleduje zpovzdálí. Ne že by mi na jejím názoru záleželo, ale bylo by zbytečné vyvolávat rozruch. Nejraději bych byl kdekoliv jinde, ale jako Alfa se musím se všemi těmito sračkami vypořádat. Očekává se ode mě radikální rozhodnutí, které nejlépe zabrání lovcům ve všem, co dělají, ale to je až příliš nereálné.  Řešili jsme lovce. Lovci byly čistokrevní lidé, vystupující jako zprostředkovatelé me...
Pokračovat na kapitolu »

26. Chvilka mezi realitou a snem...

-
Obrázek
  ,,Dám ti ho, ale ji necháš na pokoji Zayne!“ Promluvil Oktagon hrozivým hlasem, aniž by nechal dokončit jeho vyprávění. Zayn se jen hrdelně zasmál a pak si nás oba se zájmem prohlédl. Jiskřičky pobavení mu pohrávali v očích a já tušila, že se dnes stane něco špatného. ,,Opravdu?“ optal se a promnul si zarostlou bradu. ,,Myslel jsem, že ti prvně způsobím pár jizev a až potom začneme vyjednávat. Taky mám teď tu tvou družku a ta pro tebe zjevně znamená hodně.“ Zasmál se a vydal se směrem, kde byl Oktagon přivázaný ke křeslu. Úlevně jsem si vydechla, když už na mě konečně nemířila hlaveň zbraně a mohla jsem vydechnout zadržovaný dech. Pouta mě táhla k zemi a já se jejich síle nebránila. Věta, kterou před chvílí vyslovil mi zastavila srdce.  Kdo jiný by tohle všechno udělala jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Procházel se kolem křesla. Byl to psychopat! Kdo jiný by tohle všechno udělal jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Bylo to snad poprvé, co jsem viděla ...
Pokračovat na kapitolu »

1. Anotace

-
Obrázek
Pohádky jsou tu už od nepaměti. Jejich příběh nás ve skutečnosti provází našimi nejtemnějšími problémy, které v budoucnosti zažijeme. Mnohdy i těmi, které nakonec nikdo z nás zažít nechce. Celý náš životní příběh je ve skutečnosti jedna toková malá, tajná a krutá pohádka. Ale co jsem vlastně v té pohádce já? Princezna, co upadla do říše svých myšlenek a čeká na polibek od svého prince? Nebo jsem jedna z těch záporných postav? Co se stane, když přestaneme věřit na lásku? Je vůbec součástí pohádky láska? Nestačí nakonec u pohádek jen to, když zvítězí dobro nad zlem? To je přece jeden z dobrých konců! Nemusí být přece součástí, každé pohádky typická koncová věta "Žili spolu šťastně až na věky..." Každý chce slyšet pohádku s dobrým koncem, ale proč? Nic v životě není pohádkové! Dokonce i ten nejlepší pohádkář to v životě neměl jednoduché, tak proč psal o dobrém konci? Proč psal o něčem co je nemožné? Proč se dětem na dobrou noc čtou pohádky a proč vždy končí dobře? Proč malé děti...
Pokračovat na kapitolu »

00. Prolog

-
Obrázek
Neznáte moje jméno, ale ovládám všechno, co vidíte a taky všechno, co nevidíte. Můj vliv nezná hranice a mé požadavky jsou splněny ještě předtím než je vyslovím.  Mám všechno po čem každý z vás touží. Moc, autoritu a peníze. Avšak jedno mi v životě chybělo.  Co byste udělali, kdyby se před Vámi po více než stovkách let objevila vaše spřízněná duše?  Osoba, která pohltí všechny vaše myšlenky a nakonec celou vaší existenci? Skočili jí kolem krku a vyznali lásku ještě předtím než by jste ji opravdu poznali?  Když jsem ji zahlédl ve svitu měsíce, byla to pro mě rána z čistého nebe, kterou jsem nečekal a ani se na to nemohl připravit.  Obávám se, ale říct, že na tohle se připravit nedá. Její dokonalá vůně mě k ní táhla, jako včelu na med a zatemňovala mou mysl.  Já svůj život měl a sakra dobře si ho užíval. Rozhodně jsem v tuhle dobu nestál o rebelující puberťačku, která měla ještě nevybouřené hormony.
Pokračovat na kapitolu »

23. Neznámí

-
Obrázek
  Probudila jsem se za zvuku neustálého bubnování kapek deště. Cítila jsem horko, jako bych byla někde v pekle a ruku, která si mě majetnicky držela kolem pasu. U ucha se mi ozval podrážděný hlas muže a já jen podle vůně věděla, že je to on. ,,Ještě spi, doktorka říkala, že to není nic vážného, ale máš odpočívat.“ Zamrmlal rozespalým hlasem a políbil mě pod ušní lalůček stejně tak, jako to dělal vždy. ,,Jak mám spát po tom co se stalo? Ty jsi ho zabil jak můžeš klidně spát vedle mě a nemít žádné výčitky svědomí? " zašeptala jsem a cítila slzy, které se mi draly do očí. ,,Ublížil ti, srazil tě k zemi tak co jsem měl dělat?! Sakra já Vás dva jen chráním." Řekl smutně a pohladil mě po tváři. Ano měl pravdu, ale stačilo mu to jenom vysvětlit no ne? Jeho ruka opustila můj pas a horké tělo se ode mě jako zázrakem odlepilo. Těžké kroky se ozývaly pokojem, než jsem slyšela skřípání, která odpovídalo tomu, když se zavíralo okno. Měla jsem pravdu. Po chvíli se zvuky dešťových kapek uti...
Pokračovat na kapitolu »

9. Sen nebo noční můra?

-
Obrázek
    Zlatých paprsků dopadá na zem čím dál tím méně. Slunce pomalu mizí za tlustými, šedými mraky a ztrácí se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co se v dalších minutách stane.  Stébla trávy žloutnoucí pod rozpáleným dotekem posledních slunečních paprsků, se vlní ve vánku, jako koráb na rozbouřeném moři. Semínka pampelišek, obalená v nadýchaném obláčku, se nechávala ovládat vzduchem jako ledové vločky.  Vítr si ale nepohrával jen s rostlinami. P omalu se jeho mocné síly rozšířily i do ulic. Z listí, směsice drobečků a smetí se vytvářela malá, sotva znatelná tornáda. A mezi tím vším jsem kráčela já. S hlavou sklopenou dolů, sledujíc špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě zabraná plně ve svých myšlenkách.  Teprve až když jsem vstoupila do rozpadající se chodby našeho domu, dovolila jsem si zvednout hlavu a podívat se před sebe.  Do nosu mě ihned udeřil odporný pach cigaret, který nebylo možné vyvětrat...
Pokračovat na kapitolu »

10. Dobrá nebo špatná matka?

-
Obrázek
  Hutné a temné mraky se kupily na obloze s tichým příslibem nečekané průtrže mračen. Chladný večerní vítr bičoval mé tělo, které se díky silnému větru kolíbalo jako koráb na rozbouřeném moři.  Touha vidět jeho tvář a přesvědčit se o tom, že se mu nic nestalo mě poháněla kupředu. Dokonce byla tak silná, že si má mysl dokázala jeho tvář vytvořit přímo před sebou, jako bludy.  Jeho podmanivé modré oči, černé vlasy, které se mu vlnily do malých prstýnků a tím pomyslně tvořily korunu. Pozitivní náladu, kterou kolem sebe šířil, jako slunce a úsměv, pod kterým by roztál i ledovec.  Tohle bylo poprvé. Poprvé co jsem si dovolila se od něj vzdálit a svěřit jeho život do rukou takřka neznámé ženy. Najednou jsem si nepřišla, jako matka, které má své dítě na prvním místě, ale sobec, který potřebuje čas. Ale čas na co? Na to, abych si vše urovnala v hlavě, protože jsem mu celý jeho život lhala a teď nevěděla, jak mu to říct. Jak mu mám říct, že jsem před ním celou tu dobu za...
Pokračovat na kapitolu »