9. Lano, provaz a pouto...

-

 



Zmocnil se mě strach, když jsem se probudila v jednom z nemocničních pokojů a nevěděla proč tu jsem. Posadila jsem se, spustila nohy z postele a bolestně zaskuhrala. Co se to stalo?

V tu chvíli se místností rozezněl hlas. "Jsi vzhůru! Konečně! Paní doktorko už se probudila!" Volala Nyx a já už jen sledovala postarší ženu zahalenou v bílém plášti, jak vstupuje do místnosti.

Panika rostla v mém těle, které se chvělo po každé její otázce víc a víc. Najednou jsem se nemohla nadechnout... ,,Floro? Děje se něco?" vyšlo odněkud z místnosti, ale nepostřehla jsem kdo ty slova vyslovil... .

Opět mě udeřilo prudké světlo do očí. "N-Na-t-t-t-t-e" vyslovila jsem jeho jméno a doufala že mi odpoví.

Viděla jsem bolestný pohled Nyx, kterým sledovala doktorku. Ta nám, ale moc pozornosti nevěnovala. Stále měla upřený pohledem  do papírů, něco nebylo v pořádku. ,,Prvně se musíme postarat o Vás Luno, nevypadá to dobře. Omdlela jste a spadla na podlahu. Máte silný otřes mozku... prodělala jste další záchvat... máte neznámé látky v krvi..." záporně jsem zavrtěla hlavou a snažila se jí říct, že ho potřebuji vidět, ale nemohla jsem vyslovit ani hlásku... . Můj hlas, jakoby najednou zmizel...

Větu o tom, že jsem měla přikázáno ležet v posteli a nehnout se z ní vynechám... Stála jsem totiž před mohutnými, dřevěnými dveřmi a cítila vnitřní neklid. Váhavě jsem se dotkla kliky, tiše si napočítala do tří a až poté vstoupila.

---------------------------------------------

Flořino drobné tělo se třáslo zimou a strachem přede dveřmi Alfovy ložnice, kde se bála přespávat... mohlo by mu to vadit. Strachem o člověka, kterého skoro neznala a zimou, protože na sobě měla jen tenkou, nemocniční košilku.

Ztrácela se ve svých pocitech a touze, která jí táhla ke stvoření za dveřmi. Za poslední dny co u něj byla měla pocit že se sblížili i když spal a pravděpodobně ji nevnímal. Ty pocity byly jako nějaké pouto, které jí k němu táhlo a nedalo se zastavit. Bylo to jak lano mezi nimi, které by se mohlo přetrhnout, kdyby nebyla u něj.. kdyby nebyla u Nathana!

Jeho bezvládné tělo stále leželo na posteli. Flora vstoupila právě ve chvíli, kdy mu doktor obvazoval rány na hrudníku. 

--------------------------

Hned, jak jsem vstoupila do místnosti Nathanovo tělo sebou trhlo, ale nic jiného se nestalo. Dál bezvládně ležel na posteli...

"Je v pořádku?" Rozkašlala jsem se při mých slovech a posadila opodál na postel. "Už se konečně začal hojit. Do dvou až třech hodin by měl být v pořádku. Neboj se, ale vy nevypadáte dobře, krvácíte. Můžu se podívat?" Natáhl ke mě ruku, ale já záporně zavrtěla hlavou a poposunula jsem se blíž k bezvládně ležícímu tělu. Po chvíli se mi opět udělalo černo před očima...

-------------------------------------------

,,Ne prosím už znovu ne... prosím... Floro... nesmíš mě tu nechat" mluvil skrz zaťaté zuby Nathan a drtil ze spánku Flořinu ruku za kterou ji držel, když vedle něj v noci omdlela.

Flora procitla a lehce pohladila konečky prstů jeho mračící se tvář ze, které přes všechnu tu tmu okolo šla vyčíst bolest...

---------------------------------------

,,Ššš ššš... klid, nic se neděje... všechno je v pořádku... jsem tu... jsem tu..." mluví směrem k jeho spícímu tělu Flora a snažím se vysvobodit ruku z jeho bolestivého sevření. ,,Nathane..." zašeptala skrz rty natisknutými těsně na sebe, aby z ní nevyšlo bolestné zaskuhrání. Měl moc silný stisk na ruce, kde ji bodali jehly.

-----------------------------------

A v tu chvíli Nathan pustil mojí ruku, vymrštil se do sedu a prudce oddechoval. Díval se dlouze před sebe a pohrával si se svými myšlenkami. ,,Už blouzním" tiše po chvíli zašeptal a povzdechl si.

Lehce jsem se dotkla jeho ramene... ale to byla chyba. Chytl moji ruku do té své a pevně stiskl... . Díky šeru v místnosti nemohl vědět že jsem to já, ale mé tiché "au" ho donutilo svůj stisk povolit a kousek se ode mě vystrašeně odtáhnout. ,,F-Floro?" zeptal se váhavě a natáhl ke mě opět ruku, kterou mě lehce dloubl do ramene. Jen jsem se jeho činu pousmála.

Ani nevím jak, ale ocitla jsem se v jeho náručí. Zabořil si hlavu do prohlubně u mého krku. Hladil mě krouživými pohyby po hřbetu ruky a já klidně upadala do říše svých snů při jeho tichém šeptání slov, že už je zase vše v pořádku. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

19. Ranní probuzení...

-
Obrázek
  Když jsem se ráno probudila, ležela jsem v úpln ě jiné pozici, než ve které jsem v noci usnula.  Ležela jsem na boku a jednu ruku měla položenou pod polštářem. Druhou rukou jsem pevně svírala Oktagonovo tričko. Celá postel byla díky jeho t ě lu krásn ě proh ř átá, ale i tak jsem se cítila zna č n ě nep ř íjemn ě . Rukou jsem totiž svírala místo, kde m ě l Oktagon srdce a díky tomu mohla cítit jeho zrychlený tep. Pustila jsem látku tri č ka a pokusila se nepozorovan ě vyklouznout z postele. Jenomže jeho ruce byly obmotané okolo mého pasu a tím mi zabránily v odchodu. Oktagon spal tvrd ě , ale zdálo se, že nechce ztratit kontakt s mou pokožkou. M ů j pas totiž držel lehce stisknutý, jako by snad cht ě l svého potomka ochránit p ř ed krutostí okolního sv ě ta. Z ř ejm ě to byl jeho vl č í instinkt nebo jsem to tomu alespo ň p ř ikládala. Jenže já nejsem vlk. Nemám stejné pocity jako on. Proto se d ě sím dne, kdy p ř ijde na to, že nejsem pouhý č lov ě k. M ě la bych mu...
Pokračovat na kapitolu »

18. Horečka...

-
Obrázek
Převlečená a zabalená v dece jsem ležela v posteli a poslouchala slova doktora. ,,Horečka se snížila, předepíšu Vám léky a pokud se to zhorší, budete muset do nemocnice.“   Řekl doktor směrem k Oktagonovi, když si balil své věci a vytahoval bloček, do kterého začal něco psát. Nakonec si potřásli rukou a doktor odešel. V místnosti jsem zůstala jen já a on. ,,Měla jsi opravdu vysokou horečku. Co jsem měl podle tebe dělat?“ Řekl hne poté co si všiml mého naštvaného pohledu, kterým jsem ho probodávala. Mluvil klidným hlasem, a to mě znepokojovalo. ,,Cokoliv! Cokoliv jiného! Ale nestrkat mě hned do sprchy, a ještě k tomu tam se mnou lézt!“ Dotčeně se na mě podíval a pravou rukou na sebe ukázal. ,,Musel jsem něco udělat!" Řekl na svou obhajobu. ,,Musel jsem rychle zasáhnout nešlo jen o tebe.“ Zopakovala jsem jeho slova s lehkou ironií. ,,Dobře, příště až budeš mít zase čtyřicítku, tak mě to bude jedno.“ Při jeho slovech se pomalu zvedl z postele a...
Pokračovat na kapitolu »

20. Záhadné místo

-
Obrázek
  Pomalou ch ůzí jsem se vydala sm ě rem k lesu a za sebou slyšela kroky dvou bojovník ů . N ě co si mezi sebou šeptali a tím pádem mi nev ě novali nijak zvláš ť velkou pozornost. Tyhle mi přidělil Oktagon v domnění, že mě budou strážit na každém mém kroku a zabrání případnému pokusu o útěk. Byly tu ale také z toho důvodu, že se v lesích potulovali tuláci a nechtěl mě nechat samotnou. Bál se, aby neublížili mě nebo miminku.   Lehce jsem zrychlila krok a snažila se od nich dostat co nejdál. Chtěla jsem získat aspoň chvilku sama pro sebe. Štvala m ě jejich blízkost. Už m ě dusilo, jak n ě kdo neustále sledoval mé pohyby, jako bych se o sebe neum ě la postarat. P ř išla jsem si, jako zkoumaná myš pod mikroskopem a nutn ě pot ř ebovala pár chvil, kdy jsem se mohla pono ř it do svým myšlenek, nerušená okolníma o č ima. Najednou jsem na stromě uviděla něco zvláštního. Něco co mi připomínalo malý domeček, pod kterým byl lanový žebřík. Rychle jsem se p odívala za sebe,...
Pokračovat na kapitolu »

4. Já ti nechtěl ublížit!

-
Obrázek
  ,,Ššš neboj se, nechci ti ublížit." Skláněl se nade mnou muž, jako hora a sledoval mě svým uhrančivým pohledem. Vypadal, jako by právě utekl z blázince... . Byl vysoký, potetovaný a sálala z něj autorita s hněvem... . Nevěřila jsem jeho slovům, je jen dalším z těch, kteří mi přivodí bolest a vyčaruje jim to úsměv na tváři. Byl jen další z mnoha... byl vlk! Snažila jsem se vysvobodit z jeho sevření, mezitím co mě vzal do náruče, ale byla jsem moc slabá i na to, ho pořádně praštit. Jen co se má pěst dotkla jeho hrudi s úmyslem mu ublížit, byla jsem já ta, co zaskuhrala bolestí. ,,Nech toho, zraníš se ještě víc" odnášel mě neznámo kam. V jeho kolíbavé chůzi jsem usínala, ale ještě jsem mu tiše zašeptala dvě poslední slova ,,Musím ..." avšak to, jak na má slova zareagoval a jestli jsem řekla celou větu srozumitelně nevím.  Čím víc budeš prosit o pomoc, tím dál ji odeženeme.  Čím víc budeš prosit o konec tím víc ho oddálíme.  Čím víc se budeš snažit vzdorovat, tím víc t...
Pokračovat na kapitolu »

27. Já to věděl...

-
Obrázek
  Paprsek slunce líně klouzal po stěně temného vězení, když Oktagon opět pocítil touhu mě zachránit. Lomcoval s těžkými řetězy už hodiny a kov se mu čím dál tím víc zařezával do kůže, jako ostří nože. Opětovné trhání řetězů se ozývalo stále dokola až jsem přestávala věřit, že se někdy z tohoto zatuchlého místa dostaneme. Zayn odešel před nějakou dobou hledat místo, kde by měl být kámen uložený a nechal zde hlídat jen řidiče. Ten si v ruce pohrával s nožem. Bála jsem se jen pohnout, aby se jeho ostří nezabodlo do mého těla a tím neukončilo můj život, protože byl blízko u mě. Tohle, ale nemůže být konec! Všechno mělo skončit přesně tak, jako v tom snu. Naše dvě děti poskakovaly šťastně na trampolíně a okolím se rozléhal jejich zvonivý smích. Vlásky jim vlály ve větru a ony dál šťastně poskakovaly kolem dokola.  Z domu vyšly dvě postavy a já v nich rozeznala sebe a Oktagona. Byli jen o pár let starší. Oktagon v rukou nesl tác s jídlem a volal na děti, aby...
Pokračovat na kapitolu »

17. Nech toho... bojím se tě!

-
Obrázek
  Vyšla jsem nejistě z Nathanovi ložnice a pevně svírala desky, které mi zaručovaly práci v knihovně, kterou jsem potřebovala. Bála jsem se, že mě s tím vyhodí po tom co se o mě dozvěděl co pravděpodobně jsem, ale malá naděje ve mě mi říkala, že by mi nikdy neublížil a vyslechne mě. Měl pravdu... lhala jsem mu a on si  zaslouží znát pravdu. S výdechem jsem se chystala zaklepat na dveře, když mou ruku sevřela jiná a odtáhla ji od dveří. ,,Nechoď tam Floro." držel mě Oktagon za ruku. ,,Proč?" podívala jsem se na něj nechápavě. ,,Teď tam nemůžeš...." Přejel si rukou po obličeji a podíval se na mě smutným pohledem. ,,Dnes jsou zápasy v ringu a jak se včera dozvěděl to o tobě... mrzí mě to." ,,Co tě mrzí?" vykroutila jsem svou ruku z jeho sevření. ,,Mrzí mě to co uvidíš." zašeptal a odcházel dál touhle chodbou.  Otevřela jsem dveře do pracovny. Všude byl chaos. Všechny věci byly rozházené, všechny papíry ležely po místnosti, stůl byl přehozený na opačné straně ...
Pokračovat na kapitolu »

18. Volaný účastník hovor nepřijímá... zavolejte prosím později...

-
Obrázek
  Usrkl jsem ze skleničky, kterou jsem pevně svíral v ruce a opřel se o zábradlí na balkóně. Výhled na temný les mě ničil... každý den, jak už tomu bylo poslední  tři měsíce neustále. Viděl jsem ji všude a to byl důvod, proč jsem to tady nenáviděl! Sáhl jsem si do zadní kapsy a vytáhl malý pomačkaný papírek... to jedné co mi po ní zůstalo... . B ude to tak pro nás lepší... čím dřív zapomeneš tím líp... já už se nevrátím...  ,,Tím, že jsi zničil už čtvrtý boxovací pytel a polovina smečky je ráda, že chodí se ti nevrátí!" Tohle bylo poslední tři měsíce zakázané téma a Oktagon to moc dobře věděl... rozhodně to neměl říkat. Strhl jsem ze sebe boxovací rukavice a proměnil jsem se ve vlka... . ,,Ona je moje! Jsem jediný, kdo o ní bude mluvit Oktagone! MOJE!" zavrčel jsem mu do obličeje, když se v místnosti rozezvonil jeho telefon. Oktagon došel k tašce, vytáhl telefon a chtěl odejít aniž by se na mě podíval, ale tentokrát ne! Tentokrát už se to nestane! Věděl jsem, že volá ona....
Pokračovat na kapitolu »

7. Co všechno může způsobil jeden hrnek kávy...

-
Obrázek
Maminko, slíbila jsi mi povědět pohádku, ale bez ošklivých částí. Takhle to nechodí, nemůžu z pohádky vynechat ošklivé části. Musíš se s nimi utkat!  Dívku před dlouhými léty zavřeli do tmavé, chladné místnosti samotnou. Přemýšlela, jestli se ještě někdy dostane ven, ale pak jednoho dne uslyšela klepání na dveře. Byl to princ!  Použil všechnu sílu, aby se dostal přes zavřené dveře, ale nedokázal to. Nyx si udělala velký otvor ve střeše. Dost velký na to, aby jím viděla ven. Zavolala na něj. „Poleť dolů a zvedni mě.“ Princ, ale neuměl létat, a tak si dívka musela pomoct sama. Teď je čas se probudit drobku. Pomalu jsem rozlepila těžká víčka a podívala se po místnosti. Musela jsem včera usnout, když jsem hladila tělo Oktagonova vlka.  Sluneční paprsky se draly skrze závěsy na oknech a osvětlovaly prach, který poletoval ve vzduchu. Už v tu chvíli se dostavoval známý pocit šimrání v nose. Než jsem se nadála místností se ozvalo mé hlasité kýchnutí. Vyst...
Pokračovat na kapitolu »

22. Šedá koule chlupů

-
Obrázek
  ,,Ani. Se. Nepohni." Každé slovo Oktagon řekl zvlášť a dal na něj důraz. Bohužel jsem zahlédla to, před čím mě varoval. Strnula jsem namístě a vytřeštila oči na chlupatou kouli, která mě sledovala svým děsivým pohledem. Vítr kolem nás pohazoval listí, zatímco obloha lehce potemněla díky hustým mrakům. Ochromeně jsem stála a zírala na dění přede mnou. Šedá koule chlupů na mě zvědavě zírala a já jí pohled oplácela, celá zděšená. Jeho pohled na mě nepůsobil mile, spíš naopak. Vypadalo to, jako by spíš uvažoval, co se stane, když mě roztrhá na kusy kousek od mého druha. Nechápala jsem jak je možné, že to stvoření přede mnou, ještě před Oktagonovým vzteklým vrčením neuteklo. I když bylo jeho tělo pohublé a mělo na sobě spoustu čerstvých ran, dál odvážně stál na místě s hlavou vztyčenou vzhůru. Pozorně si mě prohlíželo, zatímco se moje tělo čím dál víc poddávalo strachu. Vypadalo to, jako by snad Oktagona vyzíval na souboj i když byl v převaze. Jen co se, ale Oktagonovo tělo přiblížil...
Pokračovat na kapitolu »

24. Prozření

-
Obrázek
  Na sucho jsem polkla, když mě táhl chodbami a hlaveň pistole mě tlačila do lopatek. Neprošli jsme hlavními dveřmi, ale bočním vchodem, o kterém jsem neměla tušení. Tohle místo nebylo nikým střežené. Hned u něj stála černá dodávka, která vypadala stejně, jako v kriminálních filmech. Jindy bych se nad touhle situací zasmála, protože by mi přišla strašně absurdní, ale teď jsem pociťovala jen strach. Tohle totiž nebyla jen hra nebo scénář filmu, který napsal režisér. Tohle byla krutá realita a já momentálně bojovala o svůj život a život toho malého. Musela jsem pro Oktagona získat čas. ,,Z-Zabije tě, když mi ublížíš.“ Nad mými slovy, se ale záhadný muž jen zasmál. ,,Myslíš si, že bych tohle všechno dělal a neměl vše do detailu promyšlené?“ Řekl mi pohrdavým tónem a studená hlaveň pistole mi přejela po čelisti. Kov způsobil mému tělu husí kůži a já se otřásla. Nenechal mě však ustoupit ani o krok a strkal mě dál směrem k dodávce.  Nohy jsem bořila do cesty a snažila se ...
Pokračovat na kapitolu »