9. Lano, provaz a pouto...

-

 



Zmocnil se mě strach, když jsem se probudila v jednom z nemocničních pokojů a nevěděla proč tu jsem. Posadila jsem se, spustila nohy z postele a bolestně zaskuhrala. Co se to stalo?

V tu chvíli se místností rozezněl hlas. "Jsi vzhůru! Konečně! Paní doktorko už se probudila!" Volala Nyx a já už jen sledovala postarší ženu zahalenou v bílém plášti, jak vstupuje do místnosti.

Panika rostla v mém těle, které se chvělo po každé její otázce víc a víc. Najednou jsem se nemohla nadechnout... ,,Floro? Děje se něco?" vyšlo odněkud z místnosti, ale nepostřehla jsem kdo ty slova vyslovil... .

Opět mě udeřilo prudké světlo do očí. "N-Na-t-t-t-t-e" vyslovila jsem jeho jméno a doufala že mi odpoví.

Viděla jsem bolestný pohled Nyx, kterým sledovala doktorku. Ta nám, ale moc pozornosti nevěnovala. Stále měla upřený pohledem  do papírů, něco nebylo v pořádku. ,,Prvně se musíme postarat o Vás Luno, nevypadá to dobře. Omdlela jste a spadla na podlahu. Máte silný otřes mozku... prodělala jste další záchvat... máte neznámé látky v krvi..." záporně jsem zavrtěla hlavou a snažila se jí říct, že ho potřebuji vidět, ale nemohla jsem vyslovit ani hlásku... . Můj hlas, jakoby najednou zmizel...

Větu o tom, že jsem měla přikázáno ležet v posteli a nehnout se z ní vynechám... Stála jsem totiž před mohutnými, dřevěnými dveřmi a cítila vnitřní neklid. Váhavě jsem se dotkla kliky, tiše si napočítala do tří a až poté vstoupila.

---------------------------------------------

Flořino drobné tělo se třáslo zimou a strachem přede dveřmi Alfovy ložnice, kde se bála přespávat... mohlo by mu to vadit. Strachem o člověka, kterého skoro neznala a zimou, protože na sobě měla jen tenkou, nemocniční košilku.

Ztrácela se ve svých pocitech a touze, která jí táhla ke stvoření za dveřmi. Za poslední dny co u něj byla měla pocit že se sblížili i když spal a pravděpodobně ji nevnímal. Ty pocity byly jako nějaké pouto, které jí k němu táhlo a nedalo se zastavit. Bylo to jak lano mezi nimi, které by se mohlo přetrhnout, kdyby nebyla u něj.. kdyby nebyla u Nathana!

Jeho bezvládné tělo stále leželo na posteli. Flora vstoupila právě ve chvíli, kdy mu doktor obvazoval rány na hrudníku. 

--------------------------

Hned, jak jsem vstoupila do místnosti Nathanovo tělo sebou trhlo, ale nic jiného se nestalo. Dál bezvládně ležel na posteli...

"Je v pořádku?" Rozkašlala jsem se při mých slovech a posadila opodál na postel. "Už se konečně začal hojit. Do dvou až třech hodin by měl být v pořádku. Neboj se, ale vy nevypadáte dobře, krvácíte. Můžu se podívat?" Natáhl ke mě ruku, ale já záporně zavrtěla hlavou a poposunula jsem se blíž k bezvládně ležícímu tělu. Po chvíli se mi opět udělalo černo před očima...

-------------------------------------------

,,Ne prosím už znovu ne... prosím... Floro... nesmíš mě tu nechat" mluvil skrz zaťaté zuby Nathan a drtil ze spánku Flořinu ruku za kterou ji držel, když vedle něj v noci omdlela.

Flora procitla a lehce pohladila konečky prstů jeho mračící se tvář ze, které přes všechnu tu tmu okolo šla vyčíst bolest...

---------------------------------------

,,Ššš ššš... klid, nic se neděje... všechno je v pořádku... jsem tu... jsem tu..." mluví směrem k jeho spícímu tělu Flora a snažím se vysvobodit ruku z jeho bolestivého sevření. ,,Nathane..." zašeptala skrz rty natisknutými těsně na sebe, aby z ní nevyšlo bolestné zaskuhrání. Měl moc silný stisk na ruce, kde ji bodali jehly.

-----------------------------------

A v tu chvíli Nathan pustil mojí ruku, vymrštil se do sedu a prudce oddechoval. Díval se dlouze před sebe a pohrával si se svými myšlenkami. ,,Už blouzním" tiše po chvíli zašeptal a povzdechl si.

Lehce jsem se dotkla jeho ramene... ale to byla chyba. Chytl moji ruku do té své a pevně stiskl... . Díky šeru v místnosti nemohl vědět že jsem to já, ale mé tiché "au" ho donutilo svůj stisk povolit a kousek se ode mě vystrašeně odtáhnout. ,,F-Floro?" zeptal se váhavě a natáhl ke mě opět ruku, kterou mě lehce dloubl do ramene. Jen jsem se jeho činu pousmála.

Ani nevím jak, ale ocitla jsem se v jeho náručí. Zabořil si hlavu do prohlubně u mého krku. Hladil mě krouživými pohyby po hřbetu ruky a já klidně upadala do říše svých snů při jeho tichém šeptání slov, že už je zase vše v pořádku. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

2. Pocit volnosti...

-
Obrázek
Z hlubokého spánku mě probudily sluneční paprsky, které si vesele tančily po mé tváři. Pomrvila jsem se na něčem měkkém pod sebou a víc se zachumlala do přikrývky, která tak příjemně voněla a hřála mé promrzlé tělo. Protáhla jsem se, jako líná kočka a zamumlala pár nesrozumitelných slov do polštáře. Nakonec jsem ho pořádně obejmula a přičichla ještě jednou té krásné vůně. Připomínala mi vůni smíchanou z mnoha věcí, ale hlavně mátu, čokoládu a maliny. Tuhle kombinaci vůní jsem ještě neznala, ale doufala jsem, že ji necítím naposledy. Dokázala ve mě totiž vyvolat zvláštní pocit štěstí a volnosti. Jako bych se právě teď vznášela na obláčku. Myšlenky se mi vířily v hlavě a já je nestíhala zastavit. Bála jsem se otevřít oči a setkat se s krutou realitou, která na mě čekala. Mé tělo určitě opět zdobila spousta zranění a já si chtěla ještě chvíli vychutnat tento pocit. Pocit štěstí a volnosti. Bála jsem se, co se stane, až otevřu oči, ale živě jsem si dokázala představit scénář. Stejná zapráš...
Pokračovat na kapitolu »

1. Poznání

-
Obrázek
  Už od brzkých ranních hodin se místností linulo štěbetání mé matky. Promlouvala mi do duše a nenechala na mě nit suchou. Vše muselo být dokonalé podle jejích plánů a přestav, jako by dnešek byl o ní, a ne o mě. ,,… a nakonec nesmíme zapomenou, jak se máš před Reaganem chovat, protože…“ Pípnutí mého telefonu přerušilo její monotónní mluvení a já se se zájmem za zvukem otočila. Přísný pohled, který mi matka v tu chvíli darovala jasně říkal, že se nemám hnout z místa, a tak jsem svou ruku raději z telefonu stáhla a dál bloudila ve svých myšlenkách.  ,,Promiň." Zašeptala jsem po chvíli přiškrceným hlasem a hlavu lehce pootočila k oknu.  Vítr venku pohazoval listím, zatímco obloha potemněla. Hutné, temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Ztrácelo se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co v dalších hodinách nastane.  Touha naplnila mé tělo a já měla chuť utéct a zbavit se pocitu, že jsem jako skřivánek v kleci. Jen p...
Pokračovat na kapitolu »

14. Porada

-
Obrázek
  Jen co jsem dosedl k mohutnému stolu, kývl jsem hlavou na souhlas, aby se začalo s poradou.. Místností se v tu chvíli ozývala  spousta hlasů. Jeden se překřikoval přes druhého až nakonec nebylo rozumět nikomu. I ostatní zástupci okolních smeček se do hádky zapojili, a ani nepomysleli na to, že jsou v mé přítomnosti. Znuděně jsem je pozoroval a poklepával konečky prstů o desku stolu. Nenáviděl jsem tyhle chvíle. Nejraději bych jim všem zpřelámal krky a jejich těla zahodil někam do řeky. Ale vím že bych to měl už navždycky na talíři, díky své matce, která vše sleduje zpovzdálí. Ne že by mi na jejím názoru záleželo, ale bylo by zbytečné vyvolávat rozruch. Nejraději bych byl kdekoliv jinde, ale jako Alfa se musím se všemi těmito sračkami vypořádat. Očekává se ode mě radikální rozhodnutí, které nejlépe zabrání lovcům ve všem, co dělají, ale to je až příliš nereálné.  Řešili jsme lovce. Lovci byly čistokrevní lidé, vystupující jako zprostředkovatelé me...
Pokračovat na kapitolu »

26. Chvilka mezi realitou a snem...

-
Obrázek
  ,,Dám ti ho, ale ji necháš na pokoji Zayne!“ Promluvil Oktagon hrozivým hlasem, aniž by nechal dokončit jeho vyprávění. Zayn se jen hrdelně zasmál a pak si nás oba se zájmem prohlédl. Jiskřičky pobavení mu pohrávali v očích a já tušila, že se dnes stane něco špatného. ,,Opravdu?“ optal se a promnul si zarostlou bradu. ,,Myslel jsem, že ti prvně způsobím pár jizev a až potom začneme vyjednávat. Taky mám teď tu tvou družku a ta pro tebe zjevně znamená hodně.“ Zasmál se a vydal se směrem, kde byl Oktagon přivázaný ke křeslu. Úlevně jsem si vydechla, když už na mě konečně nemířila hlaveň zbraně a mohla jsem vydechnout zadržovaný dech. Pouta mě táhla k zemi a já se jejich síle nebránila. Věta, kterou před chvílí vyslovil mi zastavila srdce.  Kdo jiný by tohle všechno udělala jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Procházel se kolem křesla. Byl to psychopat! Kdo jiný by tohle všechno udělal jen kvůli kamenu ať už je jeho cena jakákoliv? Bylo to snad poprvé, co jsem viděla ...
Pokračovat na kapitolu »

1. Anotace

-
Obrázek
Pohádky jsou tu už od nepaměti. Jejich příběh nás ve skutečnosti provází našimi nejtemnějšími problémy, které v budoucnosti zažijeme. Mnohdy i těmi, které nakonec nikdo z nás zažít nechce. Celý náš životní příběh je ve skutečnosti jedna toková malá, tajná a krutá pohádka. Ale co jsem vlastně v té pohádce já? Princezna, co upadla do říše svých myšlenek a čeká na polibek od svého prince? Nebo jsem jedna z těch záporných postav? Co se stane, když přestaneme věřit na lásku? Je vůbec součástí pohádky láska? Nestačí nakonec u pohádek jen to, když zvítězí dobro nad zlem? To je přece jeden z dobrých konců! Nemusí být přece součástí, každé pohádky typická koncová věta "Žili spolu šťastně až na věky..." Každý chce slyšet pohádku s dobrým koncem, ale proč? Nic v životě není pohádkové! Dokonce i ten nejlepší pohádkář to v životě neměl jednoduché, tak proč psal o dobrém konci? Proč psal o něčem co je nemožné? Proč se dětem na dobrou noc čtou pohádky a proč vždy končí dobře? Proč malé děti...
Pokračovat na kapitolu »

00. Prolog

-
Obrázek
Neznáte moje jméno, ale ovládám všechno, co vidíte a taky všechno, co nevidíte. Můj vliv nezná hranice a mé požadavky jsou splněny ještě předtím než je vyslovím.  Mám všechno po čem každý z vás touží. Moc, autoritu a peníze. Avšak jedno mi v životě chybělo.  Co byste udělali, kdyby se před Vámi po více než stovkách let objevila vaše spřízněná duše?  Osoba, která pohltí všechny vaše myšlenky a nakonec celou vaší existenci? Skočili jí kolem krku a vyznali lásku ještě předtím než by jste ji opravdu poznali?  Když jsem ji zahlédl ve svitu měsíce, byla to pro mě rána z čistého nebe, kterou jsem nečekal a ani se na to nemohl připravit.  Obávám se, ale říct, že na tohle se připravit nedá. Její dokonalá vůně mě k ní táhla, jako včelu na med a zatemňovala mou mysl.  Já svůj život měl a sakra dobře si ho užíval. Rozhodně jsem v tuhle dobu nestál o rebelující puberťačku, která měla ještě nevybouřené hormony.
Pokračovat na kapitolu »

23. Neznámí

-
Obrázek
  Probudila jsem se za zvuku neustálého bubnování kapek deště. Cítila jsem horko, jako bych byla někde v pekle a ruku, která si mě majetnicky držela kolem pasu. U ucha se mi ozval podrážděný hlas muže a já jen podle vůně věděla, že je to on. ,,Ještě spi, doktorka říkala, že to není nic vážného, ale máš odpočívat.“ Zamrmlal rozespalým hlasem a políbil mě pod ušní lalůček stejně tak, jako to dělal vždy. ,,Jak mám spát po tom co se stalo? Ty jsi ho zabil jak můžeš klidně spát vedle mě a nemít žádné výčitky svědomí? " zašeptala jsem a cítila slzy, které se mi draly do očí. ,,Ublížil ti, srazil tě k zemi tak co jsem měl dělat?! Sakra já Vás dva jen chráním." Řekl smutně a pohladil mě po tváři. Ano měl pravdu, ale stačilo mu to jenom vysvětlit no ne? Jeho ruka opustila můj pas a horké tělo se ode mě jako zázrakem odlepilo. Těžké kroky se ozývaly pokojem, než jsem slyšela skřípání, která odpovídalo tomu, když se zavíralo okno. Měla jsem pravdu. Po chvíli se zvuky dešťových kapek uti...
Pokračovat na kapitolu »

9. Sen nebo noční můra?

-
Obrázek
    Zlatých paprsků dopadá na zem čím dál tím méně. Slunce pomalu mizí za tlustými, šedými mraky a ztrácí se před zraky kolemjdoucích, jako by se snad i ono bálo toho, co se v dalších minutách stane.  Stébla trávy žloutnoucí pod rozpáleným dotekem posledních slunečních paprsků, se vlní ve vánku, jako koráb na rozbouřeném moři. Semínka pampelišek, obalená v nadýchaném obláčku, se nechávala ovládat vzduchem jako ledové vločky.  Vítr si ale nepohrával jen s rostlinami. P omalu se jeho mocné síly rozšířily i do ulic. Z listí, směsice drobečků a smetí se vytvářela malá, sotva znatelná tornáda. A mezi tím vším jsem kráčela já. S hlavou sklopenou dolů, sledujíc špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě zabraná plně ve svých myšlenkách.  Teprve až když jsem vstoupila do rozpadající se chodby našeho domu, dovolila jsem si zvednout hlavu a podívat se před sebe.  Do nosu mě ihned udeřil odporný pach cigaret, který nebylo možné vyvětrat...
Pokračovat na kapitolu »

10. Dobrá nebo špatná matka?

-
Obrázek
  Hutné a temné mraky se kupily na obloze s tichým příslibem nečekané průtrže mračen. Chladný večerní vítr bičoval mé tělo, které se díky silnému větru kolíbalo jako koráb na rozbouřeném moři.  Touha vidět jeho tvář a přesvědčit se o tom, že se mu nic nestalo mě poháněla kupředu. Dokonce byla tak silná, že si má mysl dokázala jeho tvář vytvořit přímo před sebou, jako bludy.  Jeho podmanivé modré oči, černé vlasy, které se mu vlnily do malých prstýnků a tím pomyslně tvořily korunu. Pozitivní náladu, kterou kolem sebe šířil, jako slunce a úsměv, pod kterým by roztál i ledovec.  Tohle bylo poprvé. Poprvé co jsem si dovolila se od něj vzdálit a svěřit jeho život do rukou takřka neznámé ženy. Najednou jsem si nepřišla, jako matka, které má své dítě na prvním místě, ale sobec, který potřebuje čas. Ale čas na co? Na to, abych si vše urovnala v hlavě, protože jsem mu celý jeho život lhala a teď nevěděla, jak mu to říct. Jak mu mám říct, že jsem před ním celou tu dobu za...
Pokračovat na kapitolu »