16. Králíček

 

Seděla jsem na dece kousek od krbu v obývacím pokoji a lehce k sobě tiskla tělo malého zajíčka. Místností šlo slyšet praskání dřeva a já si tuto klidnou chvíli nesmírně užívala. Z hrníčku, který byl položený vedle mě se linula vůně kakaa, ze kterého ještě stále stoupala lehká pára.

V pravé ruce jsem držela jednu z dětských knížek, které jsem našla v knihovně. Myslím, že tohle to bylo právě to, co jsem v tuhle chvíli potřebovala.

Velká písmenka bijící do očí mi vytvořila úsměv na tváři stejně tak, jako kreslené obrázky postaviček, které se v knížce objevovaly. Byly tolik odlišné od knih, které jsem četla předtím, a přitom tak moc stejné.

Byla to jako vstupenka zpět do dětství. Tahle knížka totiž v sobě neukrývala jen krásné příběhy, ale i mé vzpomínky na dobu, kdy jsem byla malá holčička. Doby, kdy se mi svět zdál tak moc bezstarostný.

Pamatuji si ty dobu sice jen matně, ale i to mi stačí.

Moji rodiče neměli moc peněz, a proto jsme si nemohli dovolit televizi. Tatínek si to ale nikdy nechtěl připustit, a proto vždy říkal, že televize jen ničí oči a lidé u ní tráví nadměrné množství času místo toho, aby trávili čas s rodinou.

Pravdou, bylo že si nechtěl přiznat, že bychom ji s naší finanční situací nezvládli. A pokud by se koupila nebylo by na elektřinu, kterou pro své fungování potřebovala.

Mě to ale nevadilo. Vždycky večer, když sluníčko zapadlo za horizontem a na obloze se objevily tisíce hvězd, jsem ležela v posteli a maminka mi četla zrovna řádky dětské knížky. Každý večer se četla jedna a ta samá knížka, protože jsem milovala její děj, ilustrace a vše co se v knížce objevovalo. Měla už sice vybledlé písmo, lehce potrhané listy a zničenou vazbu ale jejímu ději to nijak nevadilo.

Jednou jsme ji s maminkou četly sami, protože měl tatínek důležité jednání. Když se večer vrátil domů, byl celý rozzuřený. Praštil dveřmi od mého pokojíčku a surově vytáhl maminku z postele. Křičel jí různé nadávky přímo do obličeje a lomcoval s jejím tělem.

Tehdy jsem nechápala dopad jeho slov. Nazval maminku opeřenou stvůrou, zrádkyní, lhářkou a padly i horší nadávky. 

V ten osudný den nás tatínek opustil a mamince se zhroutil svět. Nejedla, nepila jen se utápěla v žalu. Byly to hodiny a hodiny, které proplakala a já nevěděla jak ji můžu pomoct. 

Pár dní na to přišla zpráva od policie, že se tatínek zabil, když opilý sedl za volant. Tento čin se na něm už navěky podepsal a připravil ho o život. Maminka to těžce nesla. 

Moje milující rodina se ze dne na den rozpadla. Byla jsem sama proti celému světu a přišla na to, jak je život krutý.

Zatřásla jsem hlavou ve snaze vyhnat vzpomínky z hlavy pryč. Raději jsem se vrátila zpět k velkým písmenkům této záhadné knížky, která se tolik podobala té mé z dětství.

Byla jsem natolik zabraná do knížky, že jsem nezaznamenala půlnoc, kterou právě odbyly nástěnné hodiny. Otočila jsem poslední list stránky a se zívnutím ho dočetla. Oči se mi klížily ale já je i tak nedokázala odtrhnout od těchto řádků.  

Jen co se mé konečky prstů dotkly obalu, projela mnou znovu vlna vzpomínek. Prsty jsem si projela ve vlasech a s povzdechem se postavila. Cítila jsem slzy, které mě pálily v očích a měla nutkání někoho obejmout. V hloubi duše jsem věděla koho, ale nehodlala jsem si to připustit.  Vzala jsem králíčka do náruče, políbila ho na malou hlavičku a vydala se po točitém schodišti nahoru do ložnice.

Strachy jsem ztuhla jen co jsem po chodbě viděla běžet Oktagonovu matku. Podpatky klapaly na podlaze a místností se rozléhal jejich zvuk.

Nesedla mi, jako člověk a tušila jsem, že tento pocit je vzájemný. Bála jsem se už jen toho, abych byla v její přítomnosti. Raději jsem chvíli počkala a potom nepozorovaně proklouzla do Oktagonovy ložnice. 

Hned co jsem vstoupila do místnosti mě do nosu udeřila Oktagonova osobitá vůně. Zamračila jsem se, když jsem jeho tělo neviděla ležet v posteli. Potichu jsem se k ní vydala a položila zajíčka, tak aby z ní nespadl.

Otočila jsem se k oknům, která byla v místnosti, ve snaze alespoň zahlédnout Oktagonovo auto. Chtěla jsem se ujistit, že je někde tady a zbytečně ho nehledat po chodbách. 

Jakmile jsem ho otevřela, dýchl na mě těžký vzduch prosycený vůní zmoklé trávy. Dešťové kapky už jen lehce bubnovaly do příjezdové cesty, na kterou jsem dohlédla.

Ustaraný pohled se mi usadil na tváři, když jsem v dálce neviděla jeho auto. Kde mohl být? Nestalo se mu něco?

Vydala jsem se na chodbu a rychle zamířila do knihovny. Možná mohl být tam. Tato budova pro mě byla stále jako labyrint, tak mi chvíli trvalo než jsem našla správnou cestu.

Pomalu jsem vstoupila do knihovny a na levé straně kousek ode dveří nahmatala zapínání světla. O malou chvíli se místností postupně rozsvítili světla a tím se odkryly všechny zákoutí knihovny. 

Nadechla jsem se a ucítila jemnou vůni knih, která této místnosti dominovala. V skrytu duše jsem doufala, že nikdy nezmizí.

Tohle bylo jediné místo, kde jsem mohla konečně o všem přemýšlet. Byl tu takový klid a já věděla, že tohle místo bylo opuštěné a ani Oktagon tu nikde nebyl.

Prošla jsem regály kolem encyklopedií a vyšla do druhého patra. Neodolala jsem a musela jsem si přečíst, alespoň pár řádků.

Posadila jsem se ke stolu, kde jsem měla rozeskládané knížky, které jsem měla v plánu číst. Byly tam i ty, které jsem  přečetla a nestihla je uklidit.

Posadila jsem se do pohodlného křesílka a lehce si pohladila bříško, které se mi zdálo nafouklejší než obvykle. S povzdechem jsem se podívala nejdřív na něj a potom ven do dálky skrz okna.

,,Tatínek brzy přijde.“ Možná jsem tato slova jen zašeplala a možná si je taky jen myslela ale stejně nic nezměnila.