8. Moderní doba všechno pokazí

 

Místností se ozvalo pípnutí telefonu, které přerušilo ticho. Oktagon tomu ale nevěnoval žádnou pozornost a dál se soustředil na mou ruku, která stále nepříjemně tepala bolestí. 

Po chvilce ji vyndal ze studené vody, kterou vylil do dřezu a natáhl se pro čistou utěrku. Opatrně ji začal sušit a potom mi nad poraněné místo dal lehký polibek, který paralyzoval celé mé tělo . 

Sledovala jsem místo, kde mě políbil a nebyla schopná vnímat okolí. Slyšela jsem Oktagonovo nesrozumitelné mumlání někde v pozadí a o malou chvíli na to, se místností ozvala ohlušující rána. Když jsem se podívala tím směrem, ztuhla jsem v pohybu. 

Viděla jsem Oktagonovu rozzuřenou tvář a ruku po které mu stékal malý pramínek krve od toho, jak silně praštil do desky stolu. Váhala jsem, jestli jít za ním nebo ne. Nakonec jsem se posunula dolů z linky a chtěla udělat pár kroků k němu, ale už jsem byla v místnosti sama. 

Došla jsem až ke stolu, kde jsem viděla svítící telefon. Ve stejnou chvíli co jsem ho vzala do ruky, zhasl. Stihla jsem přečíst jen první slova "Musíš rychle..." Ty mi o této situaci moc neprozradily. Pokusila jsem se telefon znovu zapnout, ale nedostala jsem se dál než k Zadejte kód. 

Mohla jsem se pokusil typovat náhodných šest číslic, ale kdybych se spletla a zablokovala telefon přišel by na to, že jsem šmejdila. Nevím co všechno by byl schopný mi udělat. Přece jen neodešel z místnosti úplně klidný.

Nechápala jsem jeho chování a byla z něj zmatená. Proč se o mě stará? Myslela jsem, že mě zavře někde v páchnoucí cele, ale to se nestalo. Místo toho mi ošetřuje zranění a snaží se se mnou trávit čas, jako bych pro něj byla víc než pouhý vězeň. To jsem pro něj opravdu tak důležitá?

Když jsem nad tím tak přemýšlela, tohle místo bylo samo o sobě dost zvláštní. Byla tu spousta zamknutých dveří. Po chodbách chodili lidé, kteří o mě ani pohledem nezavadili a na můj pozdrav neodpovídali. Možná mě odsoudili jen podle mého postavení tady, nebo to mohlo být i tím, že tu nejsem, jako jejich kamarádka.

Ještě jednou jsem se podívala na rozbitou desku stolu a vydala se směrem, kde by měla být knihovna. Těšila jsem se, až si přečtu další knihu. Odjakživa jsem knihy milovala. Byly takovým mým útěkem před realitou. 

Když jsem se ale dostala dovnitř do místnosti, ztuhla jsem v pohybu. Na křesle seděla dívka v perfektně padnoucích šatech s podpatky na ladných nohách a pohrávala si s pramínkem šedých skoro až bílých vlasů. 

Už od pohledu vypadala velmi namyšleně a v knihovně působila jako pěst na oko. Když mě zaznamenala, objevil se na její tváři úsměv. Úsměv jsem jí neochotně oplatila a vydala jsem se zpět ke dveřím na chodbu. Chystala jsem se opustit místnost, ale její hlas mě zastavil v pohybu. 

,,Počkej.“ Rozeznělo se její slovo v místnosti a já se na ní znovu podívala. Akorát si uhlazovala svoji sukni. ,,Chtěla jsem s tebou mluvit.“ Znovu se lehce zasmála a já se na ni nechápavě podívala. Proč se mnou? Problesklo mi hlavou. 

,,Oktagonovi teď přišla zpráva že?“ Zeptala se mě a já lehce přikývla. Nevěděla jsem, jak to mohla vědět, protože v místnosti nikdo jiný kromě mě a Alfy nebyl, ale asi to bylo díky dobrému vlkodlačímu sluchu. Už na dálku jsem viděla, zlatavé nitky v jejich očích, které rozhodně normální lidé neměli. Byla predátor a já si opět přišla jako ovečka.

,,Moc toho asi nenamluvíš, co?“ Nechtělo se mi na to odpovídat, zdálo se mi, jako by si ze mě utahovala a tak jsem raději jen zakroutila hlavou v nesouhlas. Většinou jsem byla hodně upovídaná, ale to jen v případě, že jsem se cítila příjemně v něčí společnosti. S cizími lidmi jsem převážně komunikovala jednoduchými větami a někdy jen pokýváním hlavy. Už jsem se naučila, že se nevyplácí o sobě říct víc, než je nutné. Nikdy nevíte, co od lidí čekat. 

,,Psal mu můj bratr, že jsem přijela a konečně se může začít s procesem.“ Zmateně jsem povytáhla obočí. O čem to mluví? Mluvila na mě v hádankách. Jaký proces měla na mysli? Bylo to kvůli té smlouvě, na kterou jsem narazila? 

Měla jsem tolik otázek, ale bála jsem se zeptat. Dívka bez jména se na mě sladce ušklíbla, jako by mluvila s malým dítětem, které jen těžko rozumí tomu, co říká. 

,,To znamená, že si máš zbalit svých pět švestek a odejít odkud si sem přitáhla. Chápeme se?“ Ta holka je blázen. Copak si snad myslí, že jsem tu dobrovolně? Před očima mi proběhla vzpomínka na můj nevydařený útěk. Chtělo se mi z toho brečet. 

„Chápeme se?“ Zavrčela na mě, až jsem se málem strachy přikrčila. Rychle jsem přikývla na souhlas a uhnula pohledem před tím jejím. 

V očích mě pálily potlačované slzy a já stěží zadržovala vzlyknutí. 

,,Oktagone!“ zvolala nadšeně z ničeho nic  a rozeběhla se směrem ke dveřím za mými zády. Její podpatky klapaly po dřevěné podlaze a místnost zaplnilo lehké dunění, i když mohla vážit sotva padesát kilo.

Otočila jsem se za Oktagonem a znechucení vypsané v jeho tváři mě skoro zaskočilo. Dívka k němu ještě ani nedoběhla a on ji hned rukou naznačil, že se má zastavit. ,,Co tu chceš Rachel?“ řekl poněkud hrubým hlasem, který jsem u něj ještě neslyšela. ,,Přijela jsem za tebou.“ Zaštěbetala sladce, konečně můžeme začít s…“ 

Její jméno mi hučelo v hlavě. Bylo tak hlasité, že přehlušilo i jejich konverzaci. Kde jsem ho jen slyšela? Když jsem se nad tím tak zamyslela, to jméno nebylo to jediné, co mi na ní bylo povědomé. Někoho mi strašně připomínala už jen tou nepřirozenou barvou jejích vlasů. 

Z přemýšlení mě do reality vrátily ruce, které se obmotaly kolem mého těla. ,,Nesmíš odejít maličká, nepřežil bych to bez tebe! Jen pomyšlení na to, že jsi v náručí jiného muže nutí mou šelmu šílet." Slova šeptal tak tiše, že jsem je skoro neslyšela. Nemohla jsem se na nic soustředit a dál bloudila ve svých myšlenkách a opakovala si její jméno jako kolovrátek. Rachel, Rachel, Rachel....

Znovu mě vzal do svého náručí.  Byla jsem tak ponořená v myšlenkách, že jsem ani nepostřehla, kam mě nese. Až měkká matrace mě vtáhla zpět do reality. ,,Jsem rád, že si se nepopálila víc.“ Lehce se na mě usmál, zatímco znovu zkoumal mé zápěstí. 

,,Už to ani nebolí." Usmála jsem se na něj. Pravdou bylo že se snažil odbočit od tématu. V jeho očích bylo vepsané něco zvláštního co jsem doteď neviděla. Něco nebezpečného. Ztuhla jsem v tom momentu co se jeho ruce dotkly mých stehen. Lehce jsem sebou trhla. Palcem mě hladil, ale jinak ruku neposouval. Nevypadalo, že ji dá hned pryč.

,,Nechtěl jsem tě vylekat." řekl mi. ,,To nevadí, zajímalo by mě..." zarazila jsem se a sklopila pohled na své ruce. Nevěděla jsem jestli se na takové věci můžu ptát. 

Ta otázka mi blikala v hlavě jako červený alarm. Bála jsem se ji vypustit na povrch. Tohle bylo jeho soukromí a to určitě neříká jen tak někomu. 

,,Zeptej se mě na cokoliv. Nechci před tebou mít tajemství a už vůbec nechci, aby jsi se mě bála na něco zeptat." Cítila jsem ve vlasech jeho ruku, která mě hladila, ale ruku z mého stehna stále nesundal. Jeho tělo se nade mnou tyčilo i když jsem seděla a on přede mnou klečel. Byl obrovský a vypadal jako medvěd!

,,Já jen... Kdo-Kdo byla ta dívka?"  Zamračil se nad položenou otázkou a já tušila, že jsem nenavrhla úplně nejlepší téma. Narovnal se v zádech a to ho dělalo ještě větším než byl. 

Strachy jsem stiskla víčka k sobě a zaposlouchala se do ticha místnosti, které přerušovalo jen naše nepravidelné dýchání. 

Po chvíli jsem slyšela hlasité povzdechnutí a ruce, které mě znovu začaly hladit. ,,Je to jen holka, která očekává, že se s ní spářím. Ale to se nikdy nestane! Já... Já mám tebe."  Hleděl mi přímo do očí, když mluvil a já v nich viděla něco zvláštního. Něco co jsem v jeho očích dosud neviděla. 

,,Omlouvám se ti moje Maličká. Nemohu již více čekat.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Myslel to ranní opaření? Za to přece nemohl. Byla to jen má neopatrnost, která mě do té situace dostala. Nemohl ani za tu holku, která mi vyhrožovala. Nemohl za nic.

,,Tvoje?" Řekla jsem v otázce a nechápala jeho slova. Jak jeho? 

Rukama pomalu sjížděl níž. Vydechla jsem a vnímala každý jeho pohyb. Chtěla jsem protestovat, ale jeho polibek mě paralyzoval a já se až po chvíli vzpamatovala. Tohle všechno bylo tak moc nové! 

Srdce mi zděšeně bušilo v hrudi, zatímco mé svaly bojovaly s jeho váhou. Nebyla jsem připravená! 

Něžně mě líbal po tváři, aniž by se znepokojoval mým chabým odporem, který s každým polibkem ztrácel na síle. Polibky zasypal mou čelist a pak postupoval níž a níž až se dostal k mému krku. Jeho teplý dech mě šimral na kůži, zatímco moje myšlenky se vytrácely jedna za druhou, až nezbylo nic než jen růžová mlha. 

Lehce sevřel jemnou kůži na mém krku mezi zuby a stiskl. Byl to tak zvláštní pocit. Na chvilku to zabolelo, ale pak se mým tělem rozběhlo jemné mravenčení, které nebylo ani trochu nepříjemné. Tiše jsem vzdychala a užívala si každý jeho dotek. Každý kousek mé kůže, který se setkal s tou jeho, jako by snad hořel.

Laskáním a doteky ze mě dostal více, než jsem kdy komu dala. Nic podobného jsem nikdy necítila a byla to nádhera. Přišlo mi, jako by snad byly naše těla pro sebe stvořena. 

V ten den jsem nemyslela a jen se poddala tomu úchvatnému pocitu, který ve mě tento vlk dokázal vyvolat. Zažila jsem tak své poprvé, o kterém jsem četla jen ve svých knihách.

Slunce prostupovalo skrz závěsy na oknech a jeho paprsky mě šimraly na obličeji. Rozhlídla jsem se po pokoji. Na podlaze se válela hromada roztrhaného oblečení, polštářů a přikrývek. Mé tělo zaplavoval zvláštní hřejivý pocit, přesto svaly protestovaly při každém mém pohybu. 

Otočila jsem se na druhou stranu a střetla se s jeho zkoumavým pohledem. Jednu ruku měl založenou za hlavou a druhou si pohrával s pramínkem mých vlasů.

Místností se ozvalo známé pípnutí telefonu. Povzdechl si a jeho zamračený pohled prozrazoval něco špatného. Bála jsem se slov, které tam jsou napsaná. Aniž bych to čekala, sklonil se ke mě a na rty mi vtiskl jemný polibek. Bylo v něm vepsaných tolik emocí, tak moc jsem ho chtěla prohloubit. 

Než jsem se k tomuto činu odhodlala přerušil mě jeho hlas jen pár milimetrů od mého obličeje. ,,Za chvilku jsem zpátky" snažil se říct klidně, stopa vrčení tam však zůstala. Rychle se oblékl a bez dalších slov zmizel za dveřmi.

Měla jsem zvláštní pocit, že se blíží nějaká pohroma. Unaveně jsem zavřela oči. Dotkla jsem se svých rtů na kterých zanechal lehký polibek a lehce po nich znovu přejela konečky prstů.  

Chvilku jsem tam jen tak ležela a přemýšlela nad tím co se to včera v noci ksakru stalo. Z ničeho nic se bez zaklepání otevřely dveře. Zděšeně jsem otevřela oči  a pohlédla tím směrem. Dovnitř vtrhla nějaká dívka... Byla to právě ta dívka, která byla včera v knihovně. Jak se jen jmenovala? Rebeka? Rosalie? Ráchel? Ráchel!

Rachel mě probodla pohledem. Zhnuseně se rozhlédla po pokoji a svraštila obočí. „Kdo by byl řekl, že najdu v posteli mého snoubence takovou nechutnou couru jako jsi ty? Vždycky jsem věděla, že jsi odporná děvka, ale nikdy bych nečekala, že si, kdy dovolíš dolézat za mým snoubencem. To jsem ti to včera nenaznačila dost jasně?!"  ,,Ale Oktagon říkal..." snažila jsem se říct, ale nedovolila mi to. Skočila mi prostě do řeči  a zavrčela. ,,Je mi fuk, co říkal." 

Rychle přistoupila k posteli až vytvořila lehký průvan. Bez okolků mě popadla za zápěstí a vytáhla z postele. „Vypadni. Už tě tu nikdo nepotřebuje. Oktagon si užil svoje a teď mi táhni z očí. Jsi jen ubohý anděl tak nechtěj ať se to dozví!" 

Zlostně na mě syčela jako had a táhla mě zpod přikrývek ven. Marně jsem se snažila vykroutit z jejího sevření. Stále jsem byla ještě slabá a v šoku. Nebylo to tak dlouho od mého pádu a teď se k tomu přidalo ještě tohle. 

Taky jsem si nemohla pomoc, ale vypadalo to, že mě Rachel znala. Nemohla jsem si však vzpomenout odkud. 

Pak mě shodila na podlahu, ve snaze zakrýt své nahé tělo natáhla jsem se po dece, která nyní ležela v mém dosahu. Po tvářích mi začaly téct slzy. „Přestaň fňukat. Nebo ti zlámu ta tvá křidélka úplně, abys už v životě nemohla lítat."

Než jsem se stihla zabalit do deky, velkou silou mi dupla na prsty u rukou, až se jeden ohnul do nepřirozeného úhlu. Bolestí jsem vyjekla. Musím pryč! A to hned! I kdybych měla přijít o prsty. Musím se odsud dostat. Ona je šílená! 

Zlostí mě popadla za vlasy a vytáhla mě na balkon. „Vypadni a už se neopovažuj vrátit, jinak tě zabiju." S bolestí jsem přelezla zábradlí a roztáhla křídla. Přes slzy jsem skoro neviděla a ta výška mě děsila. Co když znovu nevzlétnu. Co když se ještě má křídla nezahojila. Umřu tady? Chtěla jsem se bránit. Představa toho, že zase spadnu z takové výšky, byla příšerná. 

Ale co bylo pro mě nejhorší? To, že mi Oktagon lhal. Byl jejím snoubencem a stejně měl mé tělo. Netušila jsem, kde se ta bolest vzala, ale srdce mi pukalo.  Chtěla jsem se ho na to zeptat. Co to mělo znamenat. Chtěla jsem vědět odkud Rachel ví, kdo jsem. Proto jsem se začala otáčet, abych aspoň tuhle odpověď poznala. 

Než jsem se však stihla otočit, zezadu do mě strčila studená ruka a já jen tak tak zvládla vzlétnout.