12. Jako smyslů zbavený...

 

Probudila jsem se v prázdné posteli. Rukou jsem si překryla ústa, když jsem ospale zívla a protřela si ospalé oči. Místnost zaplňovaly sluneční paprsky, které prostupovaly z otevřeného okna a díky tomu šel cítit čerstvý, ranní vzduch.

Nevzpomínala jsem si, že bych šla předešlý den spát. Oči mě bolely a pálily. Chtělo se mi spát, ale žaludek se mi kroutil, vydával tiché zvuky a žadonil o jídlo.

Měla jsem na něco chuť, ale neměla jsem tušení na co. S povzdychem jsem spustila nohy z postele a položila je na chladnou zem. Pohledem jsem přejela moje pohublé nohy a trochu vypouklé břicho a potom se mi vybavila slova doktorky. Těhotná. Dávalo to smysl, nějak jsem však tento fakt nechtěla přijmout... bála jsem se ho přijmout.

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Měla bych být šťastná? Nikdy jsem nad dětmi nepřemýšlela. A co Oktagon? Chce vůbec děti? A jestli ano, chce je se mnou nebo už nějaké dítě má?

Frustrovaně jsem zavrčela a vjela si konečky prstů do vlasů. To teď stejně nevyřeším. Oktagon tu není, takže se ho nemám, jak zeptat a stejně se bojím jeho reakce na mou otázku. Co když bude chtít abych šla na potrat?

S mírnou námahou jsem se zvedla z postele a vydala jsem se ke dveřím od pokoje. Trochu mě udivilo, když klika povolila a dveře se otevřely. Tak nějak jsem nepočítala s tím, že budou odemčené.

Cestou do jídelny jsem se málem ztratila. Nebýt hlasů, které byly slyšet až na chodbu, minula bych ji úplně.

Z ničeho nic se dveře rozletěly a zjevila se v nich postarší žena. Její vlasy byly perfektně obarvené do tmavě hnědé až černé barvy bez jediné známky šedin. Vlasy měla stažené v culíku a po bocích sepnuté sponkami. V obličeji měla pár vrásek, ale nijak to její vzhled nekazilo. Její malé, pronikavé oči se podobaly karamelkám a vztekle mě probodávaly pohledem. Celou její postavu lze jen těžko popsat, ale jistě můžu říct že byla velmi hubená. 

„Jdeš pozdě. Už tu čekáme čtvrt hodiny a nikde nikdo.“ Dlouhými prsty mě popadla za zápěstí, zabodla do něj své nehty a vtáhla mě do místnosti.

U stolu, jehož deska vypadala jako z mramoru, seděla asi osmiletá dívka v zelenobílých kostičkovaných šatech. Oči v barvě hořké čokolády měla uplakané a drobnými prsty si utírala mokré tváře. Z toho pohledu mě bodlo u srdce. Nevědomky jsem si pohladila bříško, ve kterém rostlo moje vlastní dítě a do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Černou kávu bez mléka, jednu kostku cukru, zelený čaj bez cukru, čerstvé croissanty a ovesnou kaši bez cukru.“  Rozkázala ta žena, aniž by zvedla pohled od novin, které začala pročítat jen co si sedla naproti dívce v zeleném. Nijak nereagovala na její slzy.

Nejspíš čekala na mou odpověď, protože zvedla svůj pohled spolu s jedním obočím, jako by se ptala na, co čekám. Takhle po ránu jsem se opravdu nechtěla hádat. Navíc jsem měla hlad a kuchyně byla plná jídla, proč bych tedy nešla a neudělala něco navíc? Jen už si její objednávku přesně nepamatuji. Káva s cukrem a mléko bylo nebo nebylo?Pomalu jsem se otáčela k odchodu, doufajíc, že si vzpomenu na vše co chtěla. 

„Nyx!“ Zahřměl Oktagonův hlas ode dveří. Zastavila jsem se v pohybu a nechápavě jsem se na něj podívala. Chtěl taky něco nachystat? Musel právě teď vylézt ze sprchy. Na sobě měl jen kalhoty a ani ponožky neměl. Hruď měl stále vlhkou a vlasy se mu vlnily v roztomilých vlnkách ze kterých stékaly kapičky vody. Byl to snad strach, co jsem zahlédla v jeho pohledu?

„Okamžitě si sedni, jsi bledá jako stěna.“ Zavelel. Okamžitě jsem ho poslechla. Nechtěla jsem, aby mě potrestal, protože by mohl ublížit dítěti. Také mě bolely nohy, které mi lehce otekly, tak proč si nesednout? Jenže jsem umírala hlady. Možná to byl můj trest. Nedá mi snad najíst?

Vydala jsem se tedy k nejbližší židli, ale tmavovlasá žena se zatvářila jakoby mě chtěla zabít. ,,To snad ne!" Vykřikla rozhořčeně a zpražila mě pohledem, jako malé dítě. Aniž bych si to uvědomovala, zastavila jsem se v pohybu a těkala pohledem mezi Oktagonem a neznámou ženou.

Nakonec jsem se zastavila pohledem na ní, ona můj pohled oplácela.

Napětí v místnosti by se v tu chvíli dalo krájet. Bylo toho na mě trochu moc. Teď se tu ještě objevil on, zatímco mezi námi visely nevyřčené otázky. A mě začínalo být opravdu zle z hladu.

Najednou na ní výhružně zavrčel. Udělal několik dlouhých kroků, které nás od sebe dělily a osobně mě posadil na židli hned vedle té holčičky, která ještě před chvílí ronila slzy.

Teď ta malá pozorně sledovala ženu a Oktagona, jako by byli dva dravci, kteří se mají každou chvíli utkat v boji na život a na smrt.

Neznámá žena najednou prudce vstala, až se její židle převrhla. „Takhle jsem tě vychovala? Od kdy se takhle chováš ke služebným?!“ Oktagon jakoby na truc, položil svou teplou ruku na mé rameno a postavil se za mou židli, co nejblíž ke mně to šlo. Takže tohle je jeho matka nebo chůva?

Neudělala na mě úplně nejlepší dojem. Arogantní, povýšená dáma v pozdních letech, jejíž pohled by zabíjel, jen kdyby to bylo možné. Vsadila bych se, že by z takové dovednosti byla moc nadšená.

,,Tohle je má družka a ty se k ní budeš chovat s úctou tak jak si to nastávající Luna zaslouží." zavrčel vztekle nadlidský hlas, který mu propůjčila jeho šelma.

,,K téhle chudince?" ukázala směrem ke mě s pohrdáním vypsaným v obličeji. ,,Řekl jsem s úctou!" Vyštěkl a zuřivě na ni zavrčel. ,,Jak chceš, ale tahle tvou družkou rozhodně nebude! Pamatuj, je tu ještě Ráchel a ta se ti mile ráda poddá." odsekla mu a sledovala ho vítězným pohledem.

Smutně jsem sklopila hlavu, jelikož jsem věděla pravdu. Byl její. Sama to řekla, tak proč by lhala?

Cítila jsem stisk na rameni a raději se znovu zaposlouchala do jejich rozhovoru. Musel slyšet moje tiché vzlyky které jsem nestíhala zastavit. ,,Ráchel již není mým problémem." zavrčel Oktagon, až jsem šokem ztuhla. Nebyla problémem? O čem to mluvil? Oni už jsou druhové?

Srdce se mi bolestně stáhlo a já cítila jak se svět kolem mě zastavil. Všechno, jako by utichlo a mě se v hlavě přehrávaly jen jeho slova. Ráchel již není mým problémem. Ráchel již není mým problémem. Ráchel již není mým problémem.

,,O čem to mluvíš?" Vyjekla jeho matka nechápavě a tím mě probrala z myšlenek. ,,Zradila mě, ublížila mě i mé družce a za to byla potrestána." řekl klidným, vyrovnaným hlasem až mi přeběhl mráz po zádech.

Zvedla jsem k němu pohled, ale on dál sledoval jen svou matku. Ta šokovaně vykřikla a rukou si přikryla pusu. ,,Co jsi provedl Ráchelce?! Ona byla ta správná! Radši potrestej tuhle, než jí." Ukázala na mě a mě se strachy sevřel prázdný žaludek.

Při slovech o trestu jsem sebou škubla, protože se mi vybavili vzpomínky na předešlou smečku a hlavně na něj. Na Smrt.

Oktagon mi okamžitě začal masírovat krk, abych se uvolnila, ale to mému napětí moc nepomáhala. Ještě stále neřekl nic na můj útěk. Jeho činy ale znamenaly, že tento trest nebude pro mě. Čeká mě ale jiný? Horší?

Jeho matka vypadala, že chce ještě něco říct, ale on ji zastavil lehkým mávnutím ruky.

„Do mé pracovny. Hned!“ Vykřikl děsivým hlasem najednou. Ten mu propůjčil jeho vlk. Jasně tím říkal, že jeho rozhodnutí není více k diskuzi.

Cítila jsem, jak se vzteky celý třese a bojuje se svým vlkem o nadvládu nad jeho tělem. Musel něco vidět v jejích očích nebo mu mohla něco říct přes vlčí komunikaci, přece jen byla taky vlk.

Lehce stiskl můj krk na který mě následně políbil. Jeho matka rozzuřeně praštila novinami o stůl a nedobrovolně opustila místnost s Oktagonem v zádech. Teď ji zabije?

Zůstaly jsme tu s dívčinou v zelených šatech samy. Otočila jsem se k ní a chtěla jsem něco říct, ale moje hlava se zdála naprosto prázdná, stejně jako můj žaludek, který se začal znovu ozývat.

„Miminka jsou prý roztomilá. Máma říkala, že i já jsem byla roztomilá, když jsem byla malá.“ Vědoucně se zahleděla na moje břicho a věnovala mi zachmuřený úsměv, jakoby ji něco na tom co řekla trápilo.

,,Proč říkáš, že si byla? Stále jsi roztomilá holčička." usmála jsem se na ní a pohladila ji po vláscích. ,,Opravdu si to myslíš?" Pohlédla na mě s nadějí, jako by jí celou dobu tvrdili opak.

,,Jistěže, tvoje maminka si ti snad nemyslí?" zeptala jsem se jí se zvědavostí. Pravdou bylo, že jsem se její odpovědi bála.

,,Ne, nemyslí. Říká, že jsem byla roztomilá jen jako miminko. Nic jsem nechtěla, mlčela jsem a nic nepotřebovala. Teď pořád něco chci. Hrát si s ní nebo jít na procházku." pokrčila smutně rameny a podívala se na své zelené šaty. Bodlo mě u srdce tohle bylo přece normální. Každé dítě si chtělo hrát a mít trochu pozornosti od svých rodičů.

Než jsem ji stihla říct něco povzbuzujícího, vešla dovnitř žena v kuchařské zástěře s tácem plným jídla. Sladká vůně čerstvě pečených croissantů se linula místností a já zavřela oči a znovu se pořádně nadechla. ,,Čerstvě upečený croissant je z plátků kynutého těsta, který se při přípravě prokládá vrstvami změklého másla, společně se pak vyvalují a vytvarují. Dobrou chuť.“ Sdělila nám a jak rychle se kuchařka objevila v místnosti, tak rychle i zmizela. Na stole byl také bylinkový čaj a konvice s džusem.

,,Mňam. Mimochodem jsem Ell." Ozval se hlas vedle mě a já se s úsměvem podívala na holčiččinu šťastnou tvář. S plnou pusou znovu promluvila a nakonec se zasmála svým slovům. ,,Tyhle má bráška nejraději!"

Bráška? Jaký bráška? Mohla myslet Oktagona? A pokud ano, pak jeho matka byla i její. ,,Kdo je tvůj bráška?" zeptala jsem se opatrně. ,,Oktagon." řekla s plnou pusou. Šokem jsem na ní zůstala zírat. Hlavou se mi honili různé myšlenky, které přerušil její vážný hlas. ,, Měla bys jíst, jinak se bude bráška zlobit." Lehce se po jejích slovech zasmála a já slabě přikývla na souhlas.