13. Poprvé...

 

Nasnídala jsem se a chtěla si chvíli hrát s Ell, ale hned jak dojedla utekla neznámo kam. Vydala jsem se na průzkum a doufala, že ji někde zahlédnu. 

Stejně jsem nevěděla co dělat. Do chladné knihovny se mi nechtělo a tak mi nezbývalo nic jiného než bloudit těmito chodbami. Taky kdybych našla Oktagona, mohla jsem mu položit pár ze svých otázek. 

V chodbách panovalo nesnesitelné horko a já se na chvíli zastavila. Marně jsem se snažila otevřít některé z oken, ale žádné nešlo otevřít víc, jak na ventilaci a některé ani to ne. Byla jsem tu opět zavřená, cítila jsem kolem sebe sevření jak ve svěráku.

Posadila jsem se na studenou podlahu a chytila se za hrudník. Mé srdce rychle bilo a já nemohla popadnout dech. Cítila jsem, jak mi plíce pobírají čím dál tím méně vzduchu. Přitom jsem vydávala zvláštní sípavé zvuky.

Viděla jsem tělo, které kolem mě prošlo a způsobilo lehký vánek. Než jsem se ale zmohla na nějaké slovo bouchly za ním dveře a já byla opět na chodbách sama.

Copak si mě nevšiml? Nemohl mi pomoci? Šel snad pro pomoc?  Nevracel se tak jsem to musela zvládnout sama. Za pomoci stěny jsem se postavila a šouravým krokem se dobelhala až ke dveřím. 

Neslyšela jsem cvaknutí zámku a tohle byla jediná možnost. Lehce jsem stiskla kliku a málem spadla na kamennou cestičku, když se dveře prudce otevřely. V tu chvíli mou tvář pohladil studený vánek a dopadly na mě první kapičky deště.

Poté co se do mých plic opět dostal čerstvý vzduch, podívala jsem se po krajině. Viděla jsem krásný, zelenkavý trávník a květiny, které jsem předtím viděla jen z oken na chodbách. Udělala jsem pár kroků dopředu. 

Jakmile se má chodidla dotkla prvních stébel mokré trávy neudržela jsem se a vykřikla radostí. Tohle bylo to na co jsem tak dlouhou dobu čekala. Celou tu dobu, co jsem tu byla, mě sem nechtěli pustit a teď jsem tu stála.

Kapičky deště mě stejně tak jako tráva studily, ale ani to mi nezabránilo v tom běhat po zahradě, jako blázen. Tančila jsem a máchala rukama, než mě upoutal podivný zvuk. 

Otočila jsem se tím směrem a zahlédla muže s ženou, kteří se nebezpečně rychle blížili mým směrem. Strachy se mi rozšířili zorničky a já se schovala za jeden ze stromů, které tu byly. Kdyby mě našli a řekli to Oktagonovi, tak ten by mě už nikdy nenechal chodit po chodbách samotnou. 

Pomalu jsem couvala a dávala dobrý pozor na to, abych neudělala žádný hluk. Stačilo i tiché prasknutí větvičky a slyšeli by mě. 

Najednou jsem zahlédla lístek dubu a sklonila se pro něj. Podívala jsem se nahoru, ale všude jsem viděla jen samé jehličnaté stromy. Zamračila jsem se a znovu se podívala na list, který jsem držela v ruce. Podívala jsem se po zemi a o kousek vedle ležel další list. 

Pohledem jsem se vrátila k muži, který nyní stál opřený o zeď domu a společně se ženou se něčemu smál.

Udělala jsem dva pomalé kroky a ohnula se pro další lístek. Prohlédla jsem si ho a viděla na něm malou kapičku krve. V tu chvíli se mi zastavil dech. Tohle bylo místo, kde zabíjí lidi? 

A potom jsem to uviděla. Hrůzou jsem vykřikla a spadla na kolena do mokré půdy. Jehličí se mi zabodávala do kůže a já hleděla jen na to místo.

-----------------------------------------

Seděl jsem ve své kanceláři a poslouchal kecy své matky o vedení smečky, a o mé dotyčné nastávající družce, která podle ní byla nevhodná. Při slově družka jsem ji přestal vnímat. Vzpomínal jsem na její tvář a přemýšlel nad miminkem. Tolik nám toho ještě chybělo. Jméno, postýlka, výbavička a… .

Najednou jsem uslyšel výkřik své družky, který vycházel z lesa. Z lesa do kterého měla zakázáno chodit, dokonce ani na zahradu nesměla tak jak je možné že jsem odtamtud slyšel její hlas?! 

Zmocnil se mě strach a tak jsem rychle vyběhl z kanceláře bez jediného slova. Stihl jsem si ještě všimnout nechápavého pohledu matky, ale kvůli vysvětlení jsem se nezastavoval. Něco se stalo!

Rychlostí blesku jsem přeběhl trávník, který vedl kolem domu a už jako vlk běžel lesem. V hlavě jsem si představoval snad všechny nejhorší scénáře, když v tom jsem ji spatřil. Zoufale se snažila otevřít podivně vypadající past, do které se zachytila stará zaječice. 

Smečkový bojovník a stopařka stáli kousek od Nyx a smáli se jejím pokusům o osvobození zaječice. Stopařka se zrovna hrdelně smála a ukazovala na Nyx, když si mě všiml bojovník a rychle sklopil pohled k zemi. Bylo pozdě! Vyštěkl jsem na ně ať mi zmizí z očí a počkají na mě před mučírnou. Trest je nemine o to se sám postarám!

Pohlédl jsem od nich zpátky na Nyx. Vedle které poskakoval malý zajíček, který dloubal do těla jeho již mrtvé maminky.  Snažila se zadržet slzy a přitom vysvobodit zaječici z pasti, která ji svírala už příliš dlouho. Poznal jsem, že byla mrtvá, protože už nebilo její zaječí srdce.

Přeměnil jsem se a pomalu k nim přešel. Vzal jsem její třesoucí se ruce, až sebou leknutím škubla. Vystrašeně mě sledovala, zatímco jsem pokládal její ruce na malého, snad pár týdnů starého zajíčka. Otočil jsem se k pasti a jemně na ni promluvil.

,,Snaž se ho uklidnit." Neodpovídala, tak jsem se k ní otočil zpátky. ,,Pomůžu ji ven, postarej se o to malé." Pokračoval jsem v klidném tónu a pohladil ji po mokrých vlasech.

Viděl jsem, jak hned chytla to maličké stvoření do náruče a přitiskla si ho na svou hruď ve snaze ochránit to malé před okolním světem. Najednou jsem v ní viděl matku, kterou za pár měsíců bude a věděl, že bude tou nejlepší, jakou jsem si mohl pro své potomky přát.. Klidně je tu mohla nechat, ale ona to neudělala.

Vytáhl jsem si rukávy košile a pomalu uvolnil past. Přes vlčí komunikaci jsem zavolal jednoho ze členů smečky, který rychle vyšel, a začal kopat malý hrob pro zaječici. Najednou mě upoutalo něco jiného. Na pasti byl totiž znak, který jsem doufal, že na svém teritoriu už nikdy neuvidím. 

Nyx upírala vyděšený pohled na muže s rýčem tak jsem si ji opatrně vtáhl do náruče. Nebyl čas se s tím teď zdržovat. Celá se třásla, tak jsem se zvedl, vzal ji s malým zajíčkem do náruče a odnášel ji do domu.

V domě jsem je posadil na gauč a zabalil do deky. Sledoval jsem její třesoucí se tělo a až její tichý hlásek mě probral z přemýšlení. 

,,Nemáš láhev s mlékem?" Nejistě jsem se na malé stvoření podíval a přikývl hlavou v souhlasu. Při cestě do kuchyně jsem potkal Betu a věděl, že musíme svolat radu. Tohle se nemělo stát. Někdo tu dával pasti, což mohlo stát někoho ze smečky život. Avšak nemohlo to být tady! Ne teď, když je Nyx těhotná riskoval bych tím až příliš moc!