2. Stačí jediná sekunda k tomu, aby se vše změnilo

Byl jeden z podzimních večerů. Seděla jsem se svým mladším bráškou na zadních sedačkách auta, které řídil tatínek. Maminka seděla vedle něj a mluvila o problémech ve firmě. Tehdy jsem moc jejich rozhovor nevnímala.

Ten den jsme jeli na obrovský pohár zmrzliny se šlehačkou. Oslavovali jsme totiž bratrovy sedmé narozeniny. Měli jsme povolení vybrat si jakýkoliv zákusek z nabídky. Ale já jsem měla už předem vybráno. 

Korpus, který byl rozkrojený na tři malé pláty a promazaný velkou vrstvou krému. Nahoře měl dortík pořádnou vrstvu ovoce. Bylo tam snad vše co se dalo najít na zahrádce. Maliny, jahody, ostružiny a borůvky. Vše bylo nakonec ozdobeno malým kopečkem šlehačky. Nikdy jsem nebyla milovník zmrzliny a proto se ani nikdo mému výběru nemohl divit.

Z rádia tehdy hrála nějaká odrhovačka a tak jsem si nasadila sluchátka a nechala neznámou písničku zaplnit mou mysl. 

Nikdy jsem neměla v lásce klasickou hudbu, jako moji rodiče a bratr. Proto nebylo divu, když jsem už po pěti minutách cesty nemohla vydržet poslouchání Ludwiga van Beethovena a musela si pustit vlastní písničky.

V pravé ruce jsem si pohrávala s řetízkem, který jsem dostala už při narození od babičky. Lehce jsem se na něj usmála a podívala se na krajinu, která lemovala cestu po které jsme jeli. 

Vzpomínala jsem na chvíle, které jsme s babičkou trávily společně. Na naše pikniky v lese a nekonečné zahradničení a okopávání záhonků. Večer jsme si vždy zalezli do postele a já poslouchala příběhy z dětství mé maminky nebo příběhy babičky, jak se poznala s dědečkem. 

Dříve zelené listy odkrývaly svou pravou tvář. Začínaly pomalu odhalovat své barvy a každý z listů přiznal svou pravou podstatu. Vítr si pohrával s korunami stromů a tím z nich vybíral další a další listy, které poletovaly vzduchem. 

Místo vlaštovek se nad stromy vznášeli už jen dravci. Vítr stále sílil a stromy už jen těžko odolávaly jeho nepravidelným poryvům.

Není to úžasné, jak vše plynule běží a stačí jedna jediná sekunda k tomu, aby bylo vše jinak? 

Přemýšlela jsem nad pestrobarevnými listy a najednou z ničeho nic se mi v uších ozvala ohlušující rána. Vše se odehrálo, jako ve zpomaleném filmu a o to to bylo horší. 

Bezpečností pás zabránil tomu, abych se praštila hlavou do sedačky řidiče, ale díky tomu jsem si vyrazila dech. Čelní sklo od silného, předního nárazu prasklo a malé střípky na mě začaly dopadat a zarývat se do kůže. Dech se mi na chvíli zastavil a já vše nechápavě a s hrůzou v očích sledovala. 

Až po chvíli jsem se stihla vzpamatovat z náhlé autonehody. Pokusila jsem se pohnout rukou, ale byla zaklíněná mezi sedadly a větvemi mohutného stromu, který na nás spadl. Druhou rukou jsem se snažila lomcovat s bezpečnostním pásem, ale nechtěl povolit. Horké slzy mi stékaly po tvářích a já se pokoušela volat jejich jména než jsem stejně tak, jako všichni upadla do temnoty. 

Ten den se mi vracel v nočních můrách do dnes. Každou noc jsme se probouzela s voláním jejich jmen a pláčem. 

Kdybych je tehdy přemluvila, aby jsme nikam nejeli. Kdybych zdržovala s oblékáním, jako kdykoliv jindy tohle se nemuselo stát. 

Byli jsme jen obětí jednoho nešťastného okamžiku, kterému mohla zabránit jen matka příroda. Tak proč to neudělala? Proč se tohle všechno potom muselo stát?! Měla tomu zabránit! Proč ten strom nespadl až za pár sekund? Tak proč?! 

Vyčítám jí vše co se stalo i po tak dlouhé době.

Tehdy jsem se probudila, asi až dva dny po autonehodě. Vedle mě zrovna jedna ze sester kontrolovala monitor. 

Sledovala jsem, její mračící se pohled. Její rty se pohnuly, ale nerozuměla jsem slovům, které mi říkala. V uších mi stále lehce šumělo a její obraz se pomalu rozplýval. 

Ničemu jsem nerozuměla, v hlavě se však ozývalo pořád dokola jedno slovo.  PROČ!