5. Pamatuj... Co tě nezabije to tě posílí

„Až tě jedno z těch netvorů vohne o stůl a označí si tě přede všemi?" Zasmála se škodolibým smíchem a pustila látku mých šatů. Dech se mi zadrhl někde hluboko v hrdle. Ruce se mi najednou začaly potit a chlad přejel po mých zádech.

„Pokud by se něco takového stalo, musíš se podřídit, drahá a v žádném případě neklást odpor." Přitakala matka a dál pojídala ze svého talíře zatím co mě Olliv obcházela, jako bych byla kořist, kterou chce sníst.

Za celý můj život v téhle rodině a v tomto světě jsem se naučila jediné. Nevzdorovat. Bylo to totiž, jako byste bojovali proti větru, marné a zbytečné.

Navíc neuposlechnutí mohlo znamenat, že skončím na místě horším než je tohle. Kdyby jim totiž dala jen sebemenší důvod s radostí by mě prodaly nejvýše postavenému vlkovi. Shrábly za mě slušný balík peněz a dál se o mou existenci nezajímaly. Bohužel i tohle se po letošní slavnosti měsíce mohlo stát.

Pokud se bohyně rozhodla dát mi vytouženou volno, protože pochopila, že do tohoto světa nepatřím mělo to už jen jeden háček.

Pokud se nějakému vlkovi zalíbím a on si řekne, že budu jeho rozhodnutí o mé volnosti zůstane jen na mé matce. Ta tomu jako jediná mohla zabránit. Na jejím slově, jakožto na hlavě této rodiny stálo . A jak ji znám moc by se nezajímala o to, jaký život bych žila dál, ale o ceně za kterou by si mě ten hulvát pořídil, jako nějaký kus majetku.

„Dnes večer to vidím tak že dostaneš Reagana a pokud ne, tak nejhůř jeho hlavního bojovníka Connora. Ten má taky slušnou část pozemků, ale musí poslouchat rozkazy.“ Našpulila matka nad tou myšlenkou rty, než dodala poslední slova.

,,To by mi mohlo dělat problémy.“ Zamyšleně se zasmála a přešla ke mě, aby mi upravila neposedné pramínky vlasů, které nedrželi na svém místě.

Z jejích slov jsem si nic nedělala. Takhle to totiž bylo pořád. Druh měl být pro nás. Ne pro mě. Nikdy mi neřekla, že si přeje, aby si mě našel muž, co mě bude doopravdy milovat. Starat se o mě a budu se s ním cítí milovaná. Ne, ona chtěla dobré postavení pro Nás. Až na to, že jsem si až moc často uvědomovala, že já v tom MY nejsem vůbec.

Znovu se na mě podívala a rukou upravila pár sponeček v mých vlasech tak, aby každá držela přesně na svém místě.

„Tak a je to hotové. Auto čeká venku, tak jdi, ať nepřijedeš, jako poslední to by tvého nastávajícího mohlo popudit." Řekla, a přitom se ke mně lehce sklonila, aby mi dala chladný polibek na tvář. 

Prošla jsem chodbou, která vedla z kuchyně a znovu se na sebe podívala do zrcadla. Usmála jsem se na mladou dívku, kterou jsem v něm viděla a se sebevědomým zvednutím hlavy vykročila vstupními dveřmi ven.

Před domem stála dlouhá limuzína v bílé barvě a u dveří, kam jsem měla nastoupit stála postarší řidička, která čekala, až si nastoupím.

Stejná limuzína stála i o dva domy dál, kde bydlela Mia. Zrovna vycházela z domu obklopená celou svou početnou rodinou, která se s ní loučila a přála jí hodně štěstí. Sestry jí dávaly polibky a objímaly ji, jako by odcházela už na věky. Rodiče ronili slzy a její maminka ji mávala na cestu k autu posmrkaným, bílím kapesníčkem.

Ohlédla jsem se k domu s plamínkem naděje, který ale uhasl ve chvíli, kdy jsem za sebou nikoho neviděla. Dle zvuku televize jsem soudila, že u ní sedí obě a smějí se nad scénkou, která se tam právě teď odehrává. Po obnažených pažích mi přejel chlad a já se lehce zatřásla, jako stéblo trávy při silném poryvu větru.

V ten moment jsem byla pevně rozhodnutá. Pokud jsem v tom sama teď, chci v tom být sama i dál, ať už se stane cokoliv. Pomalými krůčky jsem vykročila směrem k limuzíně a doufala, že tento večer proběhne hladce přesně podle mých plánů. Ukázat, že tam jsem, vypít pár skleniček vína a nepozorovaně se vypařit.

Za pár okamžiků už jsem za okny viděla jen míhající se krajinu. Jehličnaté stromy, které lemovaly cestu k sálu, se staly jedním velkým, jak rychle auto jelo.

Auto se zapískáním zastavilo na příjezdové cestě a já se, se strachem vydala vstříc jámě lvové. Ani pohled na honosné sídlo mě nedokázal odpoutat od pocitů, které jsem teď cítila. Strach koloval mým tělem jako jed a já se mu pomalu, bez zábran poddávala.

Podpatky se zarývaly mezi drobné kamínky a znepříjemňovali mi tak ladnou chůzi. Naštěstí kamínková cesta nebyla daleko od hlavního vchodu.

Rozhlédla jsem se kolem. Vikýřová okna ihned získaly mou pozornost, protože jako jediné do místnosti přinášely zdroj čirého světla. Podlaha, tak vyleštěná až mi bylo líto na ni šlapat, protože jsem měla pocit, že ji zašpiním i když jsem byla čistá.

Obrovský nádherný křišťálový lustr, který díky dopadajícím paprskům nádherně zářil, byl uprostřed sálu. Přesně takový, jaký se vidí jen v pohádkách.

Všechno tady bylo překrásné a já se kvůli tomu cítila neohrabaně, jako slon v porcelánu. Všechen ten přepych ve mně vzbuzoval strach čehokoliv se dotknout, abych to náhodou svou nešikovností nezničila. A já nesnášela pocit, který se dostavil jen malou chvíli potom co jsem vstoupila dovnitř, bezcennost.

Viděla jsem, jak se děvčata shlukují do dvojic a natěšeně si něco šeptají. Já jsem se zastavila u stolku s občerstvením a vzala jsem si sklenku bílého vína. 

Držela jsem tu sklenku klepající se rukou. Být tu matka zpražila by mě pohledem, vytrhla by mi ji z rukou a doma bych nejspíš schytala peklo. Jenže teď tady nebyla a já mohla poprvé v životě okusit něco nového, něco zakázaného. Navíc jedna sklenka mě přece nemohla zabít. A víte, jak se to říká no ne? Co tě nezabije to tě posílí

Přičichla jsem si a trošku se zašklebila nad trpkou a kyselou vůní. Odtáhla jsem skleničku od svého obličeje a znovu se na ni váhavě podívala. 

,,Mám nebo nemám?" Šeptala jsem si tiše mezitím co jsem tekutinou kroužila a nechávala ji tančit po skle, jako baletku. Sklenku jsem si pomalu znovu přiložila k ústům, která se po chvilce zvlnila odporem. Chuť se vyrovnala své vůni, ale mě nějakým zázračným způsobem zase tak moc nevadila. 

Za tu dobu, než se na pódiu někdo ukázal, jsem zvládla vypít ještě sklenku červeného, které bylo o poznání lepší. Cítila jsem v něm chuť květů, a to se mi líbilo. Pocit zrady vůči mé matce, který se po první skleničce dostavil jsem už nevnímala. 

Hudba rázem ustala a všechna děvčata si začala šuškat, jako bychom hráli hru na tichou poštu. 

Pozvedli jsme hlavy k vyvýšenému pódiu, na které vkročil Beta z Reaganovy smečky. Nevěděla jsem, jak vím, že právě tohle je Beta. Možná z něj prostě nešla taková hrůza na to, aby to byl Reagan. Ale nechápejte mě zle. Byl děsivý. Ostatně jako každý vlk. 

Byl děsivý už jen tím, že se měnil v chladnokrevného zabijáka, který byl schopný náš život ukončit během pár sekund. Měl ten pohled, kterým naznačoval že stačí jeden špatný krok a máte drápy v krku.

,,Dnes jsme tu, abychom zahájili letošní Síň vyvolených..." K jeho pravé paži se stočila vysoká, hrdě vzhlížející žena, snědé pleti. Měla na sobě krásné, dlouhé šaty a na krku stříbrný řetízek, který zářil i na takovou dálku.

,,Sám si vzpomínám na ten den, kdy jsem tady poznal svou nádhernou ženu." Otočil k ní svůj zamilovaný pohledem. Opravdu zamilovaný a ona mu ho oplácela, jako by to bylo právě dnes, co se spolu poprvé setkali.

Třeba budu mít podobné štěstí, jaké mají oni a nebudu muset být závislá jen na rozhodnutí mé matky. Možná že ke mně konečně po tak dlouhé době bude někdo cítit něco jiného než odpor. Troufám si říct, že by mě mohl mít i rád a možná mě časem i milovat. Když mi tato myšlenky proběhla hlavou na tváři se mi usadil lehký úsměv.

,,Bože." Za normálních okolností, bych si na nic takového nedovolila myslet, protože přece nic, jako pravá láska nevěřím, protože neexistuje. 

Proto jsem tuhle myšlenku přikládala na stranu vína a nedělala si z ní těžkou hlavu. Plán byl jasný. Ukázat se tady, vypít skleničku nebo dvě vína a vypařit se. Už mi zbývalo jen to poslední, ale s radostí se ještě k tomu druhému vrátím.

,,Nebudu to tedy déle zdržovat, pozvedněme své číše a připijme na letošní zamilované druhy a jejich družky." Pozvedli jsme všichni sklenky a napili se. Chuť vína v mých ústech ztrpkla v tu chvíli co vyslovil svá poslední slova.

,,A abych nezapomněl, v průběhu večera se k nám připojí i princ Reagan. Připijme tedy i na jeho počest." V hrůze jsem na Betu vytřeštila oči. Nemohl přijít! Ne teď když už jsem se těšila, že nepřijde a já takového netvora, jako je on nikdy nepoznám.