Příběhy... malý způsob útěku před realitou...

  Dříve zaplněné ulice teď zely prázdnotou a čekaly do pozdních večerních hodin, až je zase zaplní davy lidí, kteří se přišli bavit nočním životem. S povzdechem jsem se podívala i na druhou stranu této záhadné čtvrti města. Nikdy jsem nebyla milovníkem rušných míst. Preferovala jsem spíš klidný les nebo planinu, kde jsem mohla být sama sebou. Úsměv se mi usadil na tváři, jakmile mi došlo, že záhadný muž s kloboukem není v okolí. Neměla jsem ale čas. Mohl být poblíž a sledovat mě odněkud z dálky. Mohl čekat, až se objevím před zdmi této budovy a ukončit tak můj život. Kdyby občas po cestě nezazpívali ptáci nebo neprojelo auto, myslela bych si, že je konec světa. Pousmála jsem se nad touto myšlenkou a nadechla se čerstvého, avšak studeného vzduchu, který mě obklopoval. Vykročila jsem směrem k nádraží se špatným pocitem v hloubi duše. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, kam pojedu. Věděla jsem, že odjezd musí být co nejdřív a co nejdál. Potřebovala jsem vlak, k...

  Vzbudily mě paprsky slunce, které se s obtížemi zvládly prodrat skrze zatažené žaluzie okna. Jako by měli posvátný úkol mě vyvést z říše snů a vrátit zpět do pochroumané reality, která na mě už lačně vyčkávala, jako predátor. I přes prostupující slunce však byla místnost tmavá a působila depresivně. Nenacházela se zde žádná kytka nebo obraz, který by tuhle jednobarevnou místnost dokázali oživit. Promnula jsem si ospalé oči, a znovu se zadívala na prázdné zdi přede mnou. Došlo mi, že nejsem ve svém pokoji.  Hned na to mě polil ledový pot, jako by na mě právě teď někdo vylil kýbl se studenou vodou. Snad to bylo leknutím, ale moje oči skryly svou barvu pod víčky, když jsem si uvědomila, co všechno se stalo. Netrvalo to ani pár sekund a ke mně se vrátily všechny vzpomínky ze včerejšího večera. Přežila jsem, ale to, co se stalo, mohlo přivést dalšího člověka do nebezpečí. A to jen díky mně. To jen díky tomu, že jsem nebyla schopná rozumně myslet a udržet své emoce na uzdě...

  Vítr se proháněl mezi spěchajícími lidmi jednou z rušných ulic. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a světla každou minutu ubývalo.  Prodírala jsem se davem, myšlenkami hluboko ponořená do mého plánu. Bylo toho tolik, co jsem ještě musela stihnout, ale čas mi rychle protékal mezi prsty. Nezdálo se, že bych to všechno mohla stihnout včas a proto jsem byla neustále ve střehu. Jakékoliv zdržení jsem nemohla dopustit protože to všechno mě stálo čas, který jsem neměla. Zahnula jsem za roh, když se stíny rozsvítil název jednoho z barů.  Lucerna   Jako by mě svým světlem lákal ke vstupu.  Dech se mi zadrhával v hrdle. Celá napjatá jsem se rozhlídla kolem sebe. Do baru se hrnula hromada lidí.  Dívky v kratičkých sukýnkách v prakticky neexistujících svršcích vesele štěbetaly a natahovaly se, aby zahlédly dění uvnitř baru. Už jen představa všech těch lidí, mačkajících se na sebe ve mně vyvolala úzkostný pocit. Na takovémhle místě jsem byla jen je...

  Slunce toho dne schovalo svou krásu za husté mraky a vítr se proháněl ulicemi, jako splašený taxík. Chodníky se otřásaly v základech díky silným kapkám, které na ně dopadaly. Celá tahle bouřka ve mně vyvolávala pocit úzkosti. Lidé utíkali do svých domovů, kaváren nebo obchodů jen aby utekly před vodou.  Ulice náhle zely prázdnotou a nebylo vidno ani živáčka. Jen na rozcestí mezi parkem a knihovnou stál starý muž. Jeho černý kabát, který mu sahal až po kolena, byl celý promočený od silného deště.  Určitě byl i promrzlí na kost, ale jemu to nevadilo. Ba dokonce se tvářil tak vesele, jako by čekal, že déšť hned přejde. Já zatím pociťovala ještě větší pocit úzkosti, protože déšť neustával. Muž měl na hlavě klobouk a díky němu nešlo poznat, jestli má nějaké vlasy. Koukal se oknem do knihkupectví, ale nevypadal na to, že by chtěl jít dovnitř. Vypadal, jako by všechnu tu atmosféru a vůni knih cítil i přes výlohu.  Sledoval knihy, jako kdyby to byl snad boží...

Dívala jsem se po nemocničním pokoji. Byl moc pěkný. Postel, která se dala polohovat s nádechem béžové barvy a spousta pípajících přístrojů, které mě znepokojovaly svou hlučností.  Poslední dny za mnou chodil psycholog a probírali jsme mou situaci do sebemenších detailů den co den, jako by snad nevěděl, o čem jiném se mnou má mluvit. Dlouhé hodiny jsme opakovali to samé dokola a on si neustále zapisoval můj příběh, jako by snad trpěl ztrátou paměti. Dohánělo mě k šílenství vyprávět stále to stejné. Tím víc jsem si totiž uvědomovala, že jsem o ně přišla. Dávkovali mě léky, ale bolest ze ztráty nikdo z nich vymazat nedokázal. Dělala jsem přesně to, co po mě chtěli, ale problémy, které jsem cítila, nezvládaly vyřešit ani silné léky na utlumení.  Bylo toho na mě moc a potřebovala jsem čas, který by mi pomohl vše zpracovat.  Co budu dělat, pokud umře i bráška?  Proletěla mi myšlenka hlavou jako blesk z čistého nebe. Nemáme žádné peníze, na dům máme hypotéku...

Byl jeden z podzimních večerů. Seděla jsem se svým mladším bráškou na zadních sedačkách auta, které řídil tatínek. Maminka seděla vedle něj a mluvila o problémech ve firmě. Tehdy jsem moc jejich rozhovor nevnímala. Ten den jsme jeli na obrovský pohár zmrzliny se šlehačkou. Oslavovali jsme totiž bratrovy sedmé narozeniny. Měli jsme povolení vybrat si jakýkoliv zákusek z nabídky. Ale já jsem měla už předem vybráno.  Korpus, který byl rozkrojený na tři malé pláty a promazaný velkou vrstvou krému. Nahoře měl dortík pořádnou vrstvu ovoce. Bylo tam snad vše co se dalo najít na zahrádce. Maliny, jahody, ostružiny a borůvky. Vše bylo nakonec ozdobeno malým kopečkem šlehačky. Nikdy jsem nebyla milovník zmrzliny a proto se ani nikdo mému výběru nemohl divit. Z rádia tehdy hrála nějaká odrhovačka a tak jsem si nasadila sluchátka a nechala neznámou písničku zaplnit mou mysl.  Nikdy jsem neměla v lásce klasickou hudbu, jako moji rodiče a bratr. Proto nebylo divu, když jsem už po pěti minut...

Srdce člověka je velmi podobné moři, má své bouře, má své přílivy a ve svých hloubkách má i své perly.  - Vincent van Gogh Uteklo už moře času. Chtěla bych ho všechen vrátit zpátky. Spoustu věcí jsem pokazila a s odstupem času bych je udělala jinak, až na tu jednu. Ta malá fazolka, kterou mi kdysi ukázal doktor na monitoru byla jedinou pozitivní věcí z mé minulosti, která mě nutila se nevzdávat.  Tehdy jsem bydlela v jedné zapadlé vesničce, kterou by jste jen s těží našli na mapě. Ale, jak se říká minulost Vás najde všude a proto jsem musela utéct.  Hledali mě a stopovali každý můj krok. Musela jsem zmizet ze země, ale ani to nebylo dost daleko. Před nimi totiž nebylo úniku.  Na jedné straně jsem utíkala před výběrčím svého dluhu a na druhé před posedlým bojovníkem smečky.  Bylo jen otázkou času než se objeví první z nich. Docházel nám čas... .  

Zděšeně jsem se podívala na otevírající se dveře. Nechtěla jsem vidět nic z toho co se tam venku dělo. Proč mi tohle všechno Karin dělá? Vždyť jsme byly tak dobré kamarádky. Po tvářích mi tekly proudy horkých slz a já přerývavě dýchala. Jen co si mě něčí ruce vtáhly do svého objetí projela mnou vlna strachu.  „Miláčku, jsi v pořádku?“ Nathanův něžný hlas upoutal mou pozornost a já se jen zavrtěla v jeho náručí. V jeho obličeji bylo vypsaných tolik emocí. Láska v jeho očích mi naháněla červeň do tváře.  Obočí měl starostmi celé nakrčené a jeho oči na mě s neskrývanou láskou hleděly, jako bych snad měla zmizet v okamžik, co mě přestane sledovat. Byl, jako kniha, která se nedá přečíst a přes to všechno jsem ho milovala.  S posmrknutím jsem si začala otírat zarudlé oči, ze kterých stále tekly vodopády slz. „Ššš. Všechno bude v pořádku maličká. Nebreč.“ Natáhnul se ke mně a ve stejnou chvíli mě vytáhl na nohy. Malinko se mi zamotala hlava, která najednou byla neskutečně těžká....

Ležela jsem v horké vaně plné bublinek ze které pomalu stoupala pára. V pozadí mi hrála jedna z Nathanových gramofonových desek a já si ji tiše pobrukovala do rytmu.  Nikdy jsem jeho zálibu v nich nechápala, ale tahle chvilka byla dokonalá. Chybělo jen jedno... nebo snad jeden? Gramofonová deska prvně pod silnou pokrývkou prachu tiše zapraskala, ale o malou chvíli později se místností rozezněl jeho hlas.  *,,Yesterday, all my troubles seemed so far away, Now it looks as though they're here to stay, Oh I believe in yesterday." Broukala jsem si ji i když jsem věděla, že jsem mimo rytmus a neumím slova. Po chvilce jsem cítila, jak se konečně mé svaly uvolnily. Úlevně jsem vydechla a lépe se posadila. Nohy jsem si položila na okraj vany a zavřela oči.  Když začínala voda chladnout vzala jsem si šampón na vlasy a jemně si ho do nich vmasírovala.  Zrovna jsem si je ručníkem sušila, když jsem uslyšela bouchnutí dveří od pokoje. Usmála jsem si, když jsem si v mysli představi...

Jak se asi má tvá družka Talone? Stále si ji nenašel a to si ji naposledy tak usilovně hledal. Je ti blíž než si myslíš a myslím si, že ti něco zatajila "tatínku". Nezapomeň pozdravovat Floru... .  Slova z dopisu jsem si neustále přemítal dokola. Viděl jsem je, jako ve zpomaleném filmu, který nejde zastavit.  Cítil jsem se tak bezmocný a to mě pohánělo dopředu. Hodiny boxování se na mě podepsaly a krvácející klouby jsem takřka nevnímal. Psychická bolest byla natolik silná, že jsem tu fyzickou bolest nevnímal.   Vztek, který jsem cítil se nedal popsat slovy.  Chtěl jsem vraždit, zabíjet, roztrhat ho nebo ji na kusy, ale nemohl jsem.  Kapičky potu mi stékaly po těle a já cítil, jak mé svaly pomalu vypovídají službu. Pálily mě, ale ani to mě nedokázalo zastavit.  Někde tam venku byli. Někde tam venku byl můj synovec nebo neteř. Hrozilo jim nebezpečí a já nevěděl co dělat.  Krev mi houstla v žilách jen jsem na to pomyslel. Věděl jsem jen něco málo od Talon...

,,Mají ji ještě v rudě červené nebo černé, ale ta bílá ti slušela nejvíc. Proč si ji nevezmeš Floro?" zasmála se Karin, když mě nutila koupit si novou podprsenku a já si tím nebyla vůbec jistá. Byla sice pravda, že mi perfektně seděla, ale ta cenovka byla jako koupit si ojeté auto. Spíš mi přišlo, jakoby se přepsali v nulách nebo zapomněli na desetinou čárku!   Podívala jsem se na své dvě tašky, které ukrývaly můj dnešní nákup. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na květinkové šaty, které jsem si koupila. Léto se blížilo a já byla ráda, že jsem narazila zrovna na ně.  Neměly ramínka, ale tenké rukávy, které zdobily jemné vyšívané, barevné kytičky, které připomínaly okvětní lístky sedmikrásek. Vršek byl volný a připomínal top. Měly nadýchanou sukni, která se táhla až k podlaze. Sukni zdobily květy kopretiny i s krásně vypadajícími lístky. Byly kouzelné a když jsem si je zkusila přišla jsem si jako princezna z pohádky.  Záporně jsem zavrtěla hlavou a vrátila podprse...

Nevnímala jsem nic. Nedokázal jsem nad ničím přemýšlet, jako by mou mysl obalila černá clona. Párkrát jsem zamrkala, ale ani to mi nepomohlo.   Cítila jsem slzy, které tekly po mé tváři, ale nedokázala je zastavit. V uších mi lehce hlučelo a já někde v pozadí slyšela hlas, který na mě volá. Srdce mi tlouklo rychleji než obvykle a já se trhavě nadechovala.  Lehký vánek mě ovanul a pro mě to byla jako rána pěstí přímo do obličeje. Semkla jsem rty do rovné linky a zmateně se rozhlídla po pokoji. Viděla jsem najednou vše, jako ve zpomaleném filmu s jedním problémem... nešel zastavit. Vše se opakovalo a zrychlovalo. Strach ve mě stoupal a já cítila, jak se mi třesou ruce.  Před obličejem jsem viděla zlatavé nitky v jeho očích. Strachy jsem dotyčného praštila do hrudi a chtěla jsem se odsunout. Ucítila jsem rty na mém čele a strachy se odtáhla.  Žmoulala jsem si lem trička a kousala si spodní ret. Slyšela jsem tlumené zvuky v pozadí a tikala pohledem po místnosti....